28. srpna 2010 Zdroj: Mladá Fronta DNES, Autor: Jiří Večerník
Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má přitom ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?
Často se uvádí příměr mezi státem a domácností: tak jako musí hospodařit a na budoucnost myslet každá rodina, ani vláda – prý – nemůže utrácet nad své příjmy. Takový příměr však značně kulhá. V málokteré domácnosti se totiž každé čtyři roky mění vedení, tak jako se střídají vlády v demokratických zemích. I když v rodinách také vznikají koalice a občas i opozice, konsenzus převládá a reformuje se průběžně. Budoucnost tu není zaklínadlem, nýbrž má konkrétní podobu: děti rostou před očima a je třeba připravit je do života.
Zajisté, vlády to mají mnohem těžší. Prosadit program je složité, neboť je tu opozice a odbory, byrokracie, korupce a tajemní mocní v pozadí všeho dění. Z jedné strany stojí voliči plni očekávání vůči otevřené ruce státu, z druhé strany obezřetní rádcové s prstem vztyčeným. Heslem dne je vyrovnat státní finance, povážlivě propadlé do červených čísel. Nařízené šetření je odvážným tancem mezi vejci, ze kterých se ještě kdovíco může vyklubat.
V daňové oblasti Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) radí: odlehčit práci a více zatížit spotřebu. Ulevit zaměstnavatelům, aby pracovní místa byla méně nákladná, a vybrat peníze, až se budou utrácet výdělky. Český systém se totiž odchyluje od průměru evropských zemí vyšším podílem přímých odvodů a nižším podílem nepřímých daní. Uvedený záměr je zabudován i v návrhu důchodové reformy Bezděkova týmu, v němž se počítá se snížením plateb zaměstnavatelů a zvýšením DPH – pokud jde o zabezpečení ve stáří, občané nemají spoléhat jen na stát. To jistě, ale bylo by správné nejen zapojit do hry peníze uložené do fondů, ale také přihlédnout k investicím do vychovaných potomků.
Proč nevěříme fondům a věříme příštím generacím?
Český sociální stát zůstal kdesi na půl cesty mezi modelem liberálním a skandinávským. V tom prvním se přerozděluje málo prostředků, které jsou poskytovány na minimálním standardu a velmi adresně. Ve druhém stát přerozděluje hodně peněz, avšak spíše podle principu ekvivalence, tj. s vyšším výnosem pro ty, kdo více přispívají. Švédští sociální experti dokumentovali, že takový systém je lepší pro prevenci chudoby a sociální rovnost než systém adresný. Švédští ekonomové však zase nedávno prokázali, že vysoké vládní výdaje neprospívají ekonomickému růstu.
Není ovšem pravda, že v liberálních zemích se na sociální účely vydává méně peněz. Studie OECD ukázala, že v celkové bilanci to vyjde skoro nastejno, jen státní kanál je v nich užší a soukromý kanál širší. Komunisté svými konfiskacemi pojišťovacích fondů a soukromých aktiv kdysi zaseli nedůvěru, která přetrvává, navíc přiživována šalebnou finanční magií. Z minulosti také pokračuje – původně vynucené – výhradní spoléhání na stát. Soukromé penzijní připojištění lidé zatím pojímají jako úspory, a nikoli jako zdroj doplňkového důchodu ve stáří.
Česká republika je v podílu sociálních výdajů na HDP pod průměrem zemí EU a ve strmosti přerozdělování nad ním. Na sociální účely se vydává pětina HDP, což odpovídá průměru OECD, je však pod úrovní zemí na západ a na sever od nás. Systém je poměrně adresný, což ovšem současně znamená, že míra ekvivalence mezi platbami a výnosy je slabá. Na značný nesoulad mezi tím, kolik lidé odvádějí, a kolik se jim pak na stáří vyměří, nedávno poukázal Ústavní soud. Jenže v průběžném systému to, že „si platíme na důchod“, je zcela iluzorní, neboť záleží na velikosti a výkonnosti budoucích generací,
kolik pak se od nich dá na důchody zestárlých rodičů vyinkasovat.
V přerozdělování jsme mistři
Moderní stát je složitým mechanismem na výrobu sociálního dobra, který jednou rukou bere a druhou dává. Toky peněz od domácností ke státu a zpět jsou mnohočetné, pro jejich zachycení nestačí propočty na modelových rodinách. Výsledky reprezentativního statistického šetření ukazují, že čtyři pětiny českých domácností pobírají nějaké sociální dávky a dvě třetiny platí nějaké daně či pojistné. Jde tedy o to, v jaké části populace daně a platby převyšují dávky a kdo tu vlastně nese hlavní finanční břímě.
V České republice se příjmy domácností ze sociálních dávek a důchodů vynulují s odvodovými povinnostmi zhruba na 55. procentu rozdělení populace (podle příjmů) – a teprve odtud směrem nahoru postupně převažují platby. Až v horní třetině domácností však přímé daně a odvody výrazněji převyšují obdržené dávky, podobně jako v Německu či ve Švédsku. Nejsme výjimeční – v Rakousku či ve Francii je podíl „čistých plátců“ ještě menší, naopak více jich nacházíme v Nizozemsku, Velké Británii a v zemích jižní Evropy.
Faktem nicméně je, že patřímemezi země se silným přerozdělováním: daňové a sociální transfery včetně důchodů zmenšují výchozí příjmovou nerovnost o téměř třicet procent a zmenšují ohrožení domácností chudobou (podle standardního výpočtu Evropské komise) o celou polovinu. Také proto je chudoba u nás nejnižší v Evropě: v roce 2008 to bylo devět procent. Zatímco v průměru jsme výteční, podíl dětí na populaci ohrožené chudobou patří naopak v EU k nejvyšším, spolu se Slovenskem a Maďarskem. Za poslední roky nicméně poklesl.
Skloubit práci s rodinou?
V Česku problém
Dluhy vůči budoucnosti jsou nejen finanční, ale také populační. Oba spolu souvisí a mělo by se tedy o nich uvažovat společně. Nebudou-li přítomny dostatečné silné – a také vzdělané a pracovité – nové generace, nejenže zbankrotuje státní kasa, ale v problémech se ocitne celá společnost. Babyboom silné generace již skončil, porodnost je opět na sestupu, což není v Evropě všude. Ženy chtějímít rodinu i pracovat, ale stíhá se to špatně. OECD i EU viní náš systém z toho, že podporuje setrvávání mladých matek doma, a naléhají na takové nastavení podmínek, které by lépe dovolilo skloubit práci a rodinu.
Zaměstnanost žen ve věku 25-54 let se u nás nicméně posledních deset let drží na neměnné úrovni nad průměrem staré patnáctky zemí EU, přičemž zaměstnanost starších žen výrazně stoupla – po ruce je tedy méně mladých babiček. Pokud jde o mladé ženy, podle statistického šetření je jich v párech s jedním dítětem ve věku do dvou let zaměstnáno něco přes čtvrtinu, v párech se dvěma dětmi ve věku tři až devět let něco přes polovinu – ve vyspělých západních zemích je to mnohem více, ve skandinávských zemích i přes 70 procent. Tam se však více uplatňují částečné úvazky dovolující větší časovou flexibilitu. U nás je v tomto ohledu zatím slabá nabídka i poptávka.
Finanční tlak na brzký návrat do zaměstnání je ovšem značný. Podle OECD je finanční podpora rodin u nás podprůměrná a podle statistického šetření je v prvním zmíněném případě chybějící výdělek kompenzován nižšími odvody a vyššími dávkami z jedné třetiny, ve druhém případě ze dvou třetin. U žen s vyšším vzděláním působí ještě jiný tlak: neztratit kvalifikaci a zajistit si pokračování kariéry. U méně vzdělaných žen je setrvání doma vítanou volbou, návrat do zaměstnání je však těžší. Podle Eurobarometru považuje 60 procent české populace za obtížné sladit práci a rodinu, což je více než ve většině
západních zemí.
Trh práce musí proto nabídnout pružnější typy úvazků a v sociální oblasti je třeba rozvinout alternativní formy péče o malé děti.
Je pošetilé spoléhat se na to, že peníze se budou rozmnožovat samy od sebe, bez vloženého lidského umu a úsilí. Nové generace – již dnes nedobrovolně zadlužené – vyžadují velké investice a odpovědnost nejen rozpočtovou, ale
také výchovnou.
K tomu by se proto mělo přihlédnout v dnešních platbách pojistného a budoucích důchodech rodičů. Bylo by to spravedlivé z hlediska sociálního, efektivní z hlediska ekonomického amohlo by to případně být imotivující z
hlediska populačního.
***
DÁVKY V tomto seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.
Jiří Večerník Pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR, je členem Institutu pro ekonomické a sociální analýzy ISEA. Spolupracoval s OECD, ILO (Mezinárodní organizací práce) a Evropskou komisí v oblasti trhu práce a sociální politiky. Naposledy publikoval knihu o české společnosti na začátku 21. století.
