Autor: Petr Matějů, Mladá fronta dnes 19. června 2010
Reformy bolí. Tak se to obvykle říká. Zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?
SERIÁL Začínáme nový seriál o změnách, které naše země potřebuje, bez nichž neuspěje. Zajímaví autoři, odborníci, podnikatelé, akademici sdružení v neformální Platformě osobností na podporu reforem – a nejen oni – vám nabízejí svůj pohled.
Všude slyšíme o reformách. Z úst politiků sestavujících vládu zní odvážná tvrzení, že teď už to bez reforem nepůjde a čím dříve s nimi začneme, tím lépe. Řešení, o kterých se před volbami mluvilo jen tajemně, mají najednou obsah, mizí strach pojmenovat léta kamuflované problémy a otevřeně se začíná mluvit o tom, že některé z reforem budou bolet. Občané se zatím nebouří. Jako by se naplnil sen politiků, ve kterém se přes noc podařilo vyměnit občany. Pokud to zvládnou politici, máme šanci stát se premianty střední Evropy.
Proč se Češi přiklonili k reformám?
Co se to vlastně stalo? Proč najednou občané dávají politikům šanci uskutečnit dlouho nemyslitelné reformy? Převládly obavy o budoucnost naší země nad strachem ze změn, kterými budeme muset projít, abychom neskončili ve druhé lize rozvíjejících se zemí? Pomohly populistické sliby levice, které narazily na zprávy o nedobrém stavu řady evropských ekonomik? Zabral příklad Řecka, který ukázal, že státní bankrot se všemi tvrdými sociálními důsledky není jen papírový čert?
Nebýt strachu z toho, že dopadneme jako Řecko, jeli jsme bezstarostně dál v zadlužovací strategii a ještě rok či dva by nás možná nic nebolelo.
Zbývá otázka, kdo se o tuto změnu nejvíce zasloužil. Možnou odpověď dává výzkum firmy SC&C provedený v průběhu voleb pro Českou televizi.
Ten totiž ukázal, že občany s vyšším vzděláním na poslední chvíli zmobilizovala situace, do které se naše země v důsledku nekonečných odkladů zásadních reforem dostala. S tím šly ruku v ruce obavy, že při zachování současných trendů bychom se mohli dostat až k samé hranici státního bankrotu. Vzdělanější – bez ohledu na věk – přišli volit v hojnější míře než v předchozích volbách, zatímco méně vzdělaní voliči na volební účast rezignovali. Tatomálo postřehnutelná změna ve volebním chování rozhodla. To se projevilo i v očekáváních od nové vlády, se kterými lidé k volebním urnám šli: snížit zadlužení (54 procent), zastavit korupci (46 procent), zajistit kvalitní vzdělání (37 procent) a zlepšit zdravotnictví (33 procent).
Probudili jsme se právě včas
Česko tedy přišlo k rozumu za pět minut dvanáct. Bylo by trestuhodné reformní potenciál, který tím vznikl, nevyužít nebo jej pohřbít reformami, které budou jen bolet, a to zejména ty, kteří na tom již dnes nejsou nejlépe. Ochota přinést oběti však musí být vyvážena perspektivou změny k lepšímu, a to v „mentálně přijatelném horizontu“ („rád bych se toho dožil“ nebo „jsem ochoten přinést oběti pro lepší život mých dětí“). Nezapomínejme, že změna k lepšímu z hlediska občanů nakonec znamená vyšší životní úroveň, vyšší kvalitu života.
Nelze očekávat, že bychom mohli vyšší životní úroveň a kvalitu života stavět na něčem jiném než na růstu konkurenceschopnosti, odvíjející se od zvyšování přidané hodnoty naší práce. Opačná strategie, tj. konkurovat levnou pracovní silou, v našem kulturním prostoru nepřipadá v úvahu. Máme-li tedy vstoupit do první ligy rozvinutých zemí, nezbývá než zvyšovat inovační potenciál naší ekonomiky. Buď zvládneme přechod od ekonomiky tažené investicemi (expandují „montovny“ a v mezinárodní konkurenci vyhrává levnější pracovní síla) k ekonomice tažené inovacemi (bohatství produkují „mozkovny“, vyhrává kvalitní, zejména vysokoškolské vzdělání a špičkový výzkum, spolupráce univerzit s průmyslem a byznysem), nebo budou reformy jen bolet.
Co dělat, víme už dlouho
Ročenky konkurenceschopnosti již řadu let říkají, že naše postavení kdesi uprostřed těchto žebříčků nám zajišťuje tradičně dobrá infrastruktura. Nad vodou nás tedy drží minulost. Ale dolů nás táhne systém vzdělávání, institucionální uspořádání výzkumu a vývoje a systém zdravotní péče. Fakt, že tyto tři systémy ovlivňující budoucnost jsou ve skutečnosti brzdami dosažení vyšší konkurenceschopnosti České republiky, je návodem k tomu, jak přistoupit k reformám.
Věřme mezinárodním srovnáním a začněme u vzdělání. Růst vzdělanostní úrovně vede k vyšší prosperitě, a naopak vyšší prosperita umožňuje zvyšovat investice do vzdělání. Zvýšení kvality a dostupnosti vysokoškolského vzdělání zvyšuje uplatnitelnost lidí na trhu práce. To má za následek mimo jiné i snižování počtu nezaměstnaných. Díky vyšším příjmům absolventů vyššího vzdělání rostou daňové odvody a zvyšuje se objem odvodů do sociálních systémů. S růstem vzdělání dochází k prodlužování dobrovolného produktivního uplatnění člověka, což vede k tomu, že přibývá těch, kteří do sociálních systémů přispívají, a zmenšuje se počet těch, kdo z nich čerpají. Vzdělání tedy může velmi výrazně přispět i k úspěchu penzijní reformy.
Z pohledu jednotlivce lze očekávat pozitivní efekty vzdělání nejen v oblasti příjmů a životní úrovně domácností. Vzdělanější lidé s perspektivou delšího produktivního uplatnění začínají klást větší důraz na své zdraví. To není hrubá ekonomizace vzdělání a lidského zdraví, jen přiznání si faktu, že vykonávat profesi, která nás baví a dobře živí, můžeme jen tehdy, když máme odpovídající vzdělání a jsme zdraví. S růstem hodnoty zdraví se zvyšuje i zainteresovanost poskytovatelů zdravotní péče na vyšší kvalitě. Lidé budou ochotnější se na případné zdravotní problémy a náročnější léčbu připojistit. Růst hodnoty vzdělání povzbuzuje i sociální skupiny, které zatím velký význam vzdělání v životním úspěchu nepřikládaly. Roste potřeba účinného systému finanční pomoci studentům. Ti naopak v čím dál větší míře začínají chápat, že investice do vzdělání je nejlepší životní investicí, na kterou se vyplatí si vypůjčit.
Vše nasvědčuje tomu, že reforma vzdělávání může napomoci i reformám sociálních systémů, které jsou hlavní příčinou našeho rostoucího zadlužení. Takto pojatá souhra reforem by otevírala nové zdroje a snížila by i „bolestivost“ každé z nich. Celý reformní proces by mohl být pro občany přijatelnější a dlouhodobě udržitelný.
Přechod k ekonomice tažené inovacemi není myslitelný, dokud neproběhne reforma výzkumu a vývoje. Ani zde nelze otálet. Pokud rychle nevytvoříme podmínky pro vznik výzkumných univerzit, které se stanou centry základního i aplikovaného výzkumu a přípravy nové generace badatelů, budeme za inovace platit zemím, které budou – tak jako dosud – až příliš často budovat svůj potenciál na tom, co bylo vynalezeno v našich laboratořích.
Proč právě my?
Nabízí se otázka, proč právě my máme jedinečnou šanci uspět. Paradoxně proto, že stojíme na solidním základě vybudovaném v minulosti. Průmyslová struktura a jí odpovídající kvalifikační potenciál pomohly udržet naši ekonomiku v lepší kondici, než tomu bylo v jiných zemích střední a východní Evropy. To, co dříve bylo překážkou reforem (protože nebylo tak zle, abychom připustili jejich nezbytnost), se může stát dobrým fundamentem jejich uskutečnění. Pokud na tomto základě začneme stavět vzdělanostní ekonomiku, máme šanci na první ligu konkurenceschopnosti.
Pokud tedy volby opravdu rozhodli lidé s vyšším vzděláním, měla by se formující se vláda o jejich hodnoty opřít a jejich potenciál využít. Nezapomínejme na to, že ve výsledku to přinese užitek všem. Vzdělanostní ekonomika totiž zdroje vytváří, nikoli jen přerozděluje.
O autorovi: Petr Matějů, Vystudoval sociologii na FF UK a na univerzitě v Madisonu v USA. Profesuru získal na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 1998–2002 byl poslancem Parlamentu ČR, kde vedl podvýbor pro vědu a vysoké školy. Dnes působí jako člen expertního týmu projektu „Reforma terciárního vzdělávání“. Patří k nejcitovanějším českým sociologům.
