Autor: Zbyněk Frolík, Mladá fronta dnes 26. června 2010

Reformy bolí. Tak se to obvykle říká. Zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

PODNIKÁNÍ

V novém seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na nezbytné změny, bez nichž se neobejdeme.

České podnikatelské prostředí se za posledních 20 let změnilo k nepoznání. Po Listopadu zde byla obrovská emocionální energie, lidé byli ochotni přinášet oběti, začínající podnikatelé a privatizátoři pak daleko více riskovat. Lze říci, že to bylo nejlepší podnikatelské prostředí, jaké kdy mohlo vzniknout.

Naopak z pohledu určitého „podnikatelského komfortu“ je to lepší dnes. Máme zde dobrou infrastrukturu a relativně levné prostředí, nejen co se týče pracovní síly, ale i oblasti vývoje a konstrukce. Podnikatelé jsou kapitálově vybaveni a republika má image standardní rozvíjející se ekonomiky. Ať jedu kamkoli, berou mě jako podnikatele z Evropské unie, ze země ležící nějakých 300 kilometrů od Berlína. Otázkou je, zda toho naši podnikatelé využijí, zda si uvědomují, že je třeba vytáhnout paty ven.

Rizik bude přibývat stále víc

Život nám navzdory tomuto pokroku začíná ukazovat, že rizik bude daleko více, než jsme si kdy dokázali představit. Všimněme si, jak se nám za poslední dva roky změnilo vnímání světa, jak moc se změnila akceptace úspor a jaké obavy mají lidé ze zadlužení. Ze socialismu do kapitalismu jsme se snesli na sociálním padáku, a abychom dopadli měkce, vznikl ve státních financích deficit, který je třeba srovnat. Život na dluh je v západním světě dnes už tak běžný, že například Britům spotřebuje 25 procent HDP, takže každá čtvrtá libra jde na splácení dluhu. U nás to tak hrozné není, ale i my jen na úrocích splácíme 70 miliard ročně. A nevíme, jaký rating dostaneme za dva roky, zda nebudeme platit 100 miliard, i když to bude ze stejné dlužné částky.

Svět je zkrátka plný turbulencí. Nevíme, zda se nepodaří Íránu vyrobit jadernou bombu. A co sociální smír v Číně? Vydrží? A jak dopadne eurozóna?

Začínáme žít ve velkých nejistotách. Po relativně pohodlném období od zhruba 70. a 80. let do desátých let tohoto století let se mění celosvětové klima. My podnikatelé se jen modlíme, abychom měli zřetelné základní podnikatelské linie, abychom se v těch neznámých zorientovali. Ovšem není to jen náš problém – všichni si musí zvyknout, že budeme neustále překvapováni problémy.

Podnikatelé se nebojí, stát by měl

Podnikatelé, mají-li invenci, si na své ve světě přijdou, ať v Česku nebo jinde. Mají totiž nápady a schopnost vymyslet přidanou hodnotu. Z našeho hlediska větší či menší krize přicházejí a jsou tady proto, aby vyrovnaly bubliny. V přírodě jsou evoluční procesy, které nedovolí krize typu „hodně zajíců, pak hodně vlků, pak ani zajíci, ani vlci“. Jenže člověk se snaží řídit budoucnost rozumem, a kdyžmá např. ve finančním sektoru supersofistikované nástroje jako opce opcí či tvorbu bankovních derivátů, leccos do toho může zakuklit a pak to zase ředit, čímž se svět dostává do bublin. Každá krize je z tohoto pohledu přirozená reakce přírodního typu na nerovnováhy v hospodářství. S kolegy jsme si často říkávali, že nekonečný řetěz výdělků bank musí přestat.

Jenže když má podnikatel problém, umí mu čelit. Zredukuje náklady, změní podnikání, občas bohužel propustí lidi, klidně 50 procent zaměstnanců – a přežije. Stát má s podobným rizikovým managementem potíže. Když má zredukovat pět procent svých zaměstnanců, je to tragédie. Stát je velmi nepružný, není na krizi připraven a nemá rezervy. Proč taky, když si může pořád půjčovat! Nějakých 80 procent populace se přitom v časech krize obrací právě na stát a čekají, až zařídí zázrak.

Zatímco jednotlivec, třeba v případě hypotéky, musí nést důsledky zadlužení, se státním dluhem je to jinak. Na stát nikdo netlačí. V parlamentu sedí poslanci, jejichž míra odpovědnosti končí u několika měsíčních platů. A tihle lidé rozhodují, co tady bude za dvacet třicet let, a když něco neudělají – třeba důchodovou reformu – bude to vážné. Každodenní život podnikatele naopak tvoří riziková analýza, ať jde o přijímání lidí, povyšování či vývoj produktů. Rizik jsou stovky a tisíce. Způli je uvažování podnikatelů velký optimismus a víra v lepší zítřky, to je motor, který je žene do podnikání. Druhá část je brzdí, varuje, aby neudělali chybu. Proto jsou na problémy krizí mentálně daleko lépe připraveni, i když ne všichni stejně.

Stát má ovšem s řízením rizik velký problém. Kdyby je pojmenoval, mohl by přes média veřejnost informovat, vzdělávat, aby tu kterou problematiku správně prezentoval. Ale politici chtějí být hezcí a rizika jim přes rty nejdou. Začnou, až když se to hodí do kampaně nebo když už teče do bot.

Navíc platí, že čím je člověk levicovějšího zaměření, tím krátkodobější uspokojení svých potřeb požaduje. Čím je to konzervativnější politik, tím spíš přemýšlí i o rizicích. Rozdělení na levici a pravici nelze redukovat na to, že jedni chtějí přerozdělovat a druzí šetřit. Pravý rozdíl je ve způsobu uvažování o budoucnosti a dlouhodobých perspektivách.

Existují recepty na tyto potíže? Je snadné říci, že my podnikatelé chceme třeba nízké daně. Jenže my takhle neuvažujeme. Víme totiž, že když se daně zvednou, musíme to akceptovat. Daleko důležitější je pro nás stabilní prostředí, například rovnováha mezi tím, jak si budou jednotlivé segmenty společnosti utahovat opasek. Není přitom chyba, že máme nejméně chudých v EU – čím spokojenější společnost, tím lépe. Ale veze se na tom moc černých pasažérů, takže nejde o to, sociální systém rušit, nýbrž spíše adresně reformovat, aby se černí pasažéři vyhnali ven a zajímali o práci.

A pokud se snižování deficitu přenese do DPH, sníží se trochu spotřeba, ale aspoň se uvolní před supermarkety. Stejně se tam většina věcí prodává z dovozu, takže to naši ekonomiku moc nepostihne.

Důležité však je, že voliči nyní namíchali karty velmi státoprávně. Z volebního výsledku víme, že průměrný volič v ČR je člověk, u něhož převažuje zdravý selský rozum, uvědomuje si rizika a karty rozdává tak, abychom nedopadli špatně. A co by měl tedy stát jako manažer prostředí udělat?

Pět úkolů

1. Je třeba pragmaticky dotáhnout důchodovou reformu, aby mladší lidé automaticky přebírali část břemene. Ženy u nás nerodí, tak je načase, abychom to odpracovali.
2. Je třeba dotáhnout reformu zdravotnictví a definovat zdravotní standardy, na které tento stát má peníze. Je mýtus, že budeme mít vždy všechno zadarmo.
3. Nezbytná je i reforma vysokého školství a reforma terciárního vzdělávání. Musí vzniknout přirozené propojení mezi školami a výzkumem. Studenti nemají jen chodit do školy, učit se skripta a dělat zkoušky. V českém prostředí je vědec pro běžnou populaci nadčlověk, takže vše, co řekne, se považuje za správné. A je jedno, zda studuje předvolební výzkumy, což je trochu pochybné, anebo objeví lék, který vydělá republice miliardy. Potřebujeme proto výzkumné univerzity, aby se výzkum na půdě ústavů a akademie spojil s výzkumem z vysokých škol a studenti měli automaticky přístup k tomu, na čem se bádá. Je třeba také změnit vzdělání na středních a základních školách – učit děti víc přemýšlet a udělat z matematiky povinný maturitní předmět.
4. Z hlediska podnikatelství je klíčové zjednodušit administrativu. To znamená zavést jedno výběrní daňové místo a všechno směřovat do jednoho úřadu, kde klient – ať fyzická či právnická osoba – bude mít konkrétní konto, na které by směřovaly všechny platby vůči státu. Je třeba odstranit výjimky a zjednodušit formality typu daňového přiznání.
5. Důležité je i vyřešení korupce, ale ne odposlechy a agenty, nýbrž pomocí prevence – průhledností zakázek, otevřenou dokumentací na internetu, v rozumných situacích aukcemi, jindy veřejnou soutěží,

O autorovi: Zbyněk Frolík, Manažer roku 2009, spolumajitel firmy Linet, patřící mezi pět největších světových výrobců nemocničních lůžek. Člen Akademie světových podnikatelů, rady Exportní akademie ČR při agentuře CzechTrade, předsednictva Svazu průmyslu a dopravy, Rady vlády ČR pro vědu a výzkum, člen neformální sítě osobností podporujících reformy (POPR)