14. srpna 2010 Zdroj: Mladá fronta Dnes, Autor: Radek Špicar
Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má přitom ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?
Ekonomická diplomacie se dá dělat různě. Ideální podobu toho, jak by měla vypadat, předvedla před časem německá kancléřka Angela Merkelová při návštěvě světové výstavy EXPO v čínské Šanghaji.
Vládní delegaci doplnila o zástupce německých firem, kterým tím zajistila přístup na jednání s vrcholnými představiteli čínské vlády. Během debaty sice neopomněla otevřít citlivou otázku lidských práv, ale zároveň pomohla německým firmám domluvit kontrakty ve výši stovek milionů eur. Pro srovnání, český premiér se na EXPO nevypravil vůbec a tři ministři v čele s šéfem resortu zahraničí, kteří Českou republiku zastupovali, s sebou žádnou obchodní delegaci neměli. Domácím exportérům to nemusí být líto, na zmíněné ministry si totiž nikdo z čínské vlády nenašel čas.
Vývoz začíná doma
Z této historky je zjevné, že prostor pro zlepšení současného stavu české ekonomické diplomacie je značný. Mezi změny, které by stály za zvážení, patří například redukce počtu obchodněekonomických úseků českých velvyslanectví v rámci Evropské unie a jeho navýšení na takzvaných nových trzích nebo omezení počtu příspěvkových organizací, jejichž aktivity se často překrývají.
Hlavním zdrojem české prosperity je export, který tvoří až osmdesát procent hrubého domácího produktu naší země. Podobně jako v ostatních státech je i náš vývozní potenciál závislý především na schopnostech vývozců. Proto je paradoxně tou nejlepší státní podporou exportu kvalitní domácí hospodářská politika, která odbourává zbytečnou byrokracii, stimuluje spolupráci podniků a univerzit nebo prosazuje pružnou pracovněprávní legislativu.
Důležitou roli bezpochyby hraje i nastavení systému ekonomické diplomacie. Jeho úkolem je podle oficiální definice podporovat zahraničněekonomické zájmy státu ať už získáváním zahraničních investic, rozvojem cestovního ruchu nebo podporou exportu.
Když si resorty nerozumějí
V praxi je ekonomická diplomacie svěřena do společné gesce ministerstva zahraničních věcí a ministerstva průmyslu a obchodu. Jedná se o méně obvyklé řešení, které však má své logické opodstatnění. Funguje-li mezi oběma resorty vzájemná komunikace, může „Černín“ poskytovat důležité zahraničněpolitické kontakty a zkušenosti a ministerstvo průmyslu zase ekonomické know-how. Když ale nefunguje, je to naopak jeden z nejhorších modelů, jaké si lze představit, neboť celý systém je okamžitě paralyzován. K tomu u nás bohužel v minulosti občas docházelo, jak bylo patrné například v otázce zbrojních vývozů. Zda se něco podobného nebude opakovat, to bude záviset především na vzájemných vztazích mezi ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem a ministrem průmyslu a obchodu Martinem Kocourkem. Pro další spolupráci bude důležité i to, koho si ministři vyberou za své náměstky odpovědné za tuto agendu – zda skutečné odborníky, nebo jen osoby vybrané podle politického klíče.
Peníze jsou až na prvním místě
Nejvýznamnější formou státní pomoci exportu je podle samotných vývozců finanční podpora. V té hrají klíčovou roli státem vlastněné instituce poskytující vývozní úvěry, exportní garance a další finanční služby. Vzhledem k tomu, že se české podniky v minulosti potýkaly s nedostatkem kapitálu nutného pro pronikání na zahraniční trhy, byla pomoc institucí jako Česká exportní banka, Exportní a garanční pojišťovací společnost nebo Českomoravská záruční a rozvojová banka velmi významná.
Pro domácí vývozce je finanční podpora důležitá také proto, že se snaží rozšířit své portfolio a vyvážet i na jiné než unijní trhy, kam stále míří přes osmdesát procent exportu. Alternativu však často představují ne zcela stabilní země, kterých se mnohé komerční banky bojí. Plně se to projevilo v posledních dvou letech, kdy české finanční ústavy, přestože byly krizí postiženy méně než ty zahraniční, prakticky přestaly půjčovat. Tím exportérům bránily v návratu na trhy, ze kterých po roce 1989 odešli a které teď pro změnu opouštěly západní firmy vyděšené vleklou recesí. Nepříjemnou situaci nakonec pomohly řešit právě státní finanční instituce, kterým vláda v rámci protikrizových opatření navýšila rozpočet.
Máme zbytečně mnoho agentur
Vedle finančních forem pomoci se státy snaží podporovat ekonomickou diplomacii i jinak. V případě České republiky především skrze příspěvkové organizace, jako jsou Česká centra (patřící pod resort zahraničí), CzechTrade a CzechInvest (spadající pod ministerstvo průmyslu a obchodu) a CzechTourism, jenž je spravován ministerstvem pro místní rozvoj. Ze zkušeností exportérů vyplývá, že většina těchto organizací funguje dobře a poskytuje cenné služby především malým a středním podnikům.
Prostor pro zlepšení této struktury ale přesto existuje. Několik let zvažované sloučení zmíněných agentur by vzhledem k jejich rozdílným úkolům přineslo více škody než užitku. Mělo by se ale pokračovat v jejich sestěhovávání pod jednu střechu všude tam, kde je to v zahraničí možné. Ušetřit značné prostředky by mohlo i zrušení agentury CzechTourism, jejíž funkci by mohly bez problémů převzít Česká centra.
K větší efektivitě celého systému by pomohlo také striktní rozdělení úkolů mezi příspěvkové organizace a obchodně-ekonomické úseky českých ambasád. Za zvážení by stála i redukce počtu obchodně-ekonomických radů na velvyslanectvích v rámci EU, a naopak posílení jejich stavu na trzích, jako jsou státy bývalého Sovětského svazu nebo jihovýchodní Asie.
NERV ekonomické diplomacie
Jak ukazují příklady zemí, jako je Irsko nebo Finsko, pro kvalitní ekonomickou diplomacii je důležitý také soustavný dialog mezi exportéry a vládou. Po mnohaletém volání českých vývozců vznikla na popud bývalého ministra průmyslu Martina Římana „Rada pro obchod a investice“, na jejíž půdě by se měla vzájemná komunikace odehrávat.
Římanovi následovníci ale Radě bohužel nevěnovali přílišnou pozornost. To se v poslední době projevilo například při zamýšlené redukci počtu českých zastupitelských a konzulárních úřadů. Kdyby vzájemná komunikace fungovala lépe, nemuseli by si exportéři s vládou vyměňovat přes média vzkazy týkající se smysluplnosti uzavírání kanceláří v místech, jako je Bombaj, Sydney nebo Sao Paulo.
Pokud by totiž ministerstvo zahraničí tento záměr skutečně dotáhlo do konce, mělo by to na český export v těchto destinacích jednoznačně negativní vliv.
Nová vláda je nadějná
Prozatím se zdá, že nová vláda je ochotna získávat pro svoji politiku zpětnou vazbu z praxe – a lze tedy doufat, že tomu tak bude i v oblasti ekonomické diplomacie. Na rozdíl od veřejných financí, školství nebo zdravotnictví nevyžaduje díky bohu tato oblast zásadní reformy. Její doladění a zefektivnění je ale nezbytné. Odpověď na otázku, kdo z vysokých představitelů zahraničních států si najde čas na setkání s českými exportéry, totiž není dána pouze mezinárodním významem tuzemských podniků, ale také kvalitou naší diplomacie.
DIPLOMACIE V tomto seriálu píší 3 osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici, nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.
O autorovi: Radek Špicar, Je absolventem Univerzity Karlovy a University of Cambridge. Byl náměstkem místopředsedy vlády pro ekonomiku. V současné době je ředitelem vnějších vztahů společnosti Škoda Auto. Přednáší na FSV UK a Diplomatické akademii MZV ČR. Je členem neformální sítě osobností podporujících reformy POPR.
