17.7. 2010 Zdroj: Mladá fronta DNES – rubrika Názory Autor: Simona Weidnerová

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Píše se rok 1925. České země patří k průmyslově nejvyspělejším částem Evropy. Je na co navazovat. Již v rámci rakousko-uherského mocnářství byly České země po Dolních Rakousích druhou hospodářsky nejrozvinutější zemí. A Češi vědí, jak si dobrou pozici udržet: mají jeden z nejlepších systémů středního školství rezonující s potřebami průmyslu a dobře si vedou i ve vysokém školství. Prvorepublikové vysoké školy jsou financovány československým státem z rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty, ale i z darů. Za vysokoškolské vzdělání se na všech československých univerzitách sice platí (školnému se říká „kolejné“), ale studenti pocházející z chudých rodin jsou od placení poplatků osvobozeni. Kromě toho talentované a nadané studenty, zejména nemajetné, podporuje řada nadací, z nichž jedna funguje dodnes (Hlávkova nadace). A to není vše. Češi myslí i na vzdělání imigrantů: stát financuje i tři vysoké školy určené pro ruské a polské emigranty.

Vysoké školy budoucnosti

Píše se rok 2025. Konkurenceschopnost České republiky se vyvíjí stále příznivěji. Podle jedné z nejprestižnějších ročenek konkurenceschopnosti (IMD World Competitiveness Yearbook) se Česká republika pohybuje mezi prvními, těsně za Finskem. Politikům došlo, že talenty jsou vzácným zdrojem a že v globální konkurenci bude možné obstát jen za předpokladu, že talentům, i těm z chudších vrstev, se otevře cesta k co nejlepšímu vzdělání.

Češi začali reformou nižších stupňů vzdělání, odstranili jejich sociální selektivitu, na středních školách posílili všeobecné vzdělání, tomu přizpůsobili systém vysokoškolského vzdělávání, které se díky diverzifikaci otevřelo zájemcům o studium s různými předpoklady, aniž utrpěla kvalita vzdělání poskytovaného na našich nejlepších univerzitách, z nichž tři se ve světových žebříčcích stabilně řadí mezi prvních padesát. Češi zavedli účinný systém finanční pomoci studentům, který díky grantům, stipendiím, spoření a půjčkám spláceným po skončení studia odstranil ekonomické bariéry v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Po vzoru protinožců zavedli osvědčený systém odloženého školného spláceného až z budoucích příjmů, jež se stalo významným motivačním nástrojem jak pro studenty, tak pro školy. I ty si to i ž uvědomily, že pokud se jim mají peníze vrátit, musí vzdělávat studenty, kteří se dobře uplatní na trhu práce.

A konečně, chytrou imigrační politikou spojenou s otevřením vzdělávacího systému talentům přicházejícím z méně rozvinutých zemí, kteří si tak z Česka učinili konečnou destinaci, Češi přispěli nejen ke konkurenceschopnosti země, ale vytvořili i příznivější demografické podmínky pro ozdravění penzijního systému. Stručně řečeno, Česko se po sto letech opět dostalo na špičku Evropy.

Navážeme na první republiku?

Teď se ale píše rok 2010. To, co je dnes pouhou vizí, zůstane bez činu sněním za bílého dne. Získáme znovu prvorepublikový respekt? Reformy začínají hledáním konsenzu a končí změnou myšlení a zvyklostí. Údajně již máme vysokoškoláků dost. Že vysokoškoláků nesmí být mnoho, tvrdí většinou ti, co již vysokou školu mají nebo ji studují, s argumenty, že musíme ohlídat kvalitu, kterou každý definuje jinak. Přitom sociolog Martin Trow formuloval tezi, že přechod z elitního na masové a později univerzální vysokoškolské vzdělání nemusí znamenat úpadek elitního univerzitního vzdělání, pokud se tento přechod uskuteční na pozadí hluboké proměny systému vysokého školství, jeho struktury, financování, obsahu i změn v přístupu ke vzdělání.

Diverzifikace systému spojená s rozvojem profesně orientovaných bakalářských programů (po kterých volají zaměstnavatelé) a s rozvojem elitních výzkumných univerzit (po kterých volají akademici) může přispět k naplnění ideálu splynutí dvou dnes rozdílných světů.

Usmířit intelektuály a manažery

Svět akademiků-intelektuálů chce konat dobro v „chrámech vědění“ a blahodárně působit zejména ve veřejném a neziskovém sektoru, zatímco svět manažerů žije v prostoru hospodářských výsledků, odpovědnosti a výkonnosti. Začínat s reformami, aniž tyto dva světy najdou společnou řeč, bude obtížné. Cesta tu je:moderní řízení firem již dávno není orientováno pouze na zisk.

Sociální problémy jsou přeměňovány na podnikatelské příležitosti a společenská odpovědnost firem vede k respektování zájmů různých subjektů. Nejde ani tak o počet vysokoškoláků jako o jejich počet v oborech. Mít mnoho vysokoškoláků v oborech, ve kterých nenajdou uplatnění, čímž pak bobtná státní správa, není v zájmu konkurenceschopnosti. Mít vysokoškoláků podstatně víc v oborech, kde jich máme nedostatek, to je jiná káva. Jedno z posledních vydání ročenky konkurenceschopnosti IMD identifikuje pět největších slabin ČR: nízký zájem mladých o technické vzdělání, nízký podíl osob s vysokoškolským vzděláním, a to jak obecně, tak v nejmladší věkové skupině 25–34 let, nízká úroveň transferu znalostí mezi univerzitami a podniky, nízký počet kvalifikovaných techniků na trhu práce, nízký podíl veřejných výdajů na vzdělání.

Potřebujeme více techniků…

Ve svobodné společnosti nelze nikomu nařizovat, jaký obor a na jaké škole má studovat. Můžeme však využívat řady nepřímých nástrojů. K nim nepochybně patří školné i systém finanční pomoci studentům. Školné, jímž bude možné ovlivňovat poptávku po oborech vzdělávání, bude na pořadu dne nejdříve za dva roky. Systém finanční pomoci, jehož zavedení v hrubých obrysech schválila již minulá vláda, se rodí již v těchto dnech.
Tady nelze otálet ani minutu. Již dnes je totiž zřejmé, že pro rodiny s nízkými příjmy může studium jednoho či více dětí být těžko zvládnutelná finanční zátěž, a navíc riziko neúspěchu ve studiu je u těchto rodin vnímáno jako mnohem větší než u rodin s vysokými příjmy. Důsledkem jsou méně příznivé podmínky pro formování aspirací na dosažení vysokoškolského vzdělání právě tam, kde se nalézá mnoho potenciálních talentů.

… nalákejme je na peníze

Systém finanční pomoci studentům i při snaze učinit jej fiskálně co nejvíce neutrálním bude něco stát. Fiskální omezení státního rozpočtu nás nutí přemýšlet i o možnostech toho, jak do finanční pomoci studentům zapojit soukromé zdroje. Podniková stipendia a placený výkon stáží ve firmách by mohly zejména u technických oborů (dlouhé zaučení) zvýšit kvalitu i uplatnitelnost absolventů. Spolupráce vysokých škol a firem založená na daňových motivacích by mohla pomoci propojení světa podnikání se světem akademickým. Studenti, kteří by se připravovali na akademickou dráhu, by byli již v době studií zapojeni do výzkumu ve společných výzkumných projektech firem a škol. Studenti, kteří by se připravovali na výkon profese, by kromě „akademických znalostí“ získávali i klíčové kompetence na stážích u zaměstnavatelů.

Účinným systémem finanční pomoci studentům můžeme tedy dát šanci domácím talentům, napomoci těsnějšímu propojení vysokých škol a průmyslu a konečně stimulovat příliv nadaných studentů ze zahraničí. Předvídat, co z toho se podaří, je troufalé. Jedno je však jisté.

Demokratickému chování se pořád učíme. Proto budou v reformních výsledcích hrát klíčovou roli i média. Záleží totiž na tom, zda v debatě o reformách vzdělávání budou média světy intelektuálů a manažerů ještě více rozdělovat, nebo se věcnou a klidnou debatou pokusí o jejich usmíření. Stálo by to za to.

VZDĚLÁNÍ
V novém seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.

O autorovi: SimonaWeidnerová, Je výkonnou ředitelkou Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. Dlouhodobě se věnuje odstranění ekonomických nerovností v přístupu k vysokoškolskému studiu, daňovému zvýhodnění výzkumu a vývoje a spolupráci univerzit a firem. Založila Platformu osobností na podporu reforem.