Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má přitom ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Často se uvádí příměr mezi státem a domácností: tak jako musí hospodařit a na budoucnost myslet každá rodina, ani vláda – prý – nemůže utrácet nad své příjmy. Takový příměr však značně kulhá. V málokteré domácnosti se totiž každé čtyři roky mění vedení, tak jako se střídají vlády v demokratických zemích. I když v rodinách také vznikají koalice a občas i opozice, konsenzus převládá a reformuje se průběžně. Budoucnost tu není zaklínadlem, nýbrž má konkrétní podobu: děti rostou před očima a je třeba připravit je do života.

Zajisté, vlády to mají mnohem těžší. Prosadit program je složité, neboť je tu opozice a odbory, byrokracie, korupce a tajemní mocní v pozadí všeho dění. Z jedné strany stojí voliči plni očekávání vůči otevřené ruce státu, z druhé strany obezřetní rádcové s prstem vztyčeným. Heslem dne je vyrovnat státní finance, povážlivě propadlé do červených čísel. Nařízené šetření je odvážným tancem mezi vejci, ze kterých se ještě kdovíco může vyklubat.

V daňové oblasti Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) radí: odlehčit práci a více zatížit spotřebu. Ulevit zaměstnavatelům, aby pracovní místa byla méně nákladná, a vybrat peníze, až se budou utrácet výdělky. Český systém se totiž odchyluje od průměru evropských zemí vyšším podílem přímých odvodů a nižším podílem nepřímých daní. Uvedený záměr je zabudován i v návrhu důchodové reformy Bezděkova týmu, v němž se počítá se snížením plateb zaměstnavatelů a zvýšením DPH – pokud jde o zabezpečení ve stáří, občané nemají spoléhat jen na stát. To jistě, ale bylo by správné nejen zapojit do hry peníze uložené do fondů, ale také přihlédnout k investicím do vychovaných potomků.

Proč nevěříme fondům a věříme příštím generacím?

Český sociální stát zůstal kdesi na půl cesty mezi modelem liberálním a skandinávským. V tom prvním se přerozděluje málo prostředků, které jsou poskytovány na minimálním standardu a velmi adresně. Ve druhém stát přerozděluje hodně peněz, avšak spíše podle principu ekvivalence, tj. s vyšším výnosem pro ty, kdo více přispívají. Švédští sociální experti dokumentovali, že takový systém je lepší pro prevenci chudoby a sociální rovnost než systém adresný. Švédští ekonomové však zase nedávno prokázali, že vysoké vládní výdaje neprospívají ekonomickému růstu.

Není ovšem pravda, že v liberálních zemích se na sociální účely vydává méně peněz. Studie OECD ukázala, že v celkové bilanci to vyjde skoro nastejno, jen státní kanál je v nich užší a soukromý kanál širší. Komunisté svými konfiskacemi pojišťovacích fondů a soukromých aktiv kdysi zaseli nedůvěru, která přetrvává, navíc přiživována šalebnou finanční magií. Z minulosti také pokračuje – původně vynucené – výhradní spoléhání na stát. Soukromé penzijní připojištění lidé zatím pojímají jako úspory, a nikoli jako zdroj doplňkového důchodu ve stáří.

Česká republika je v podílu sociálních výdajů na HDP pod průměrem zemí EU a ve strmosti přerozdělování nad ním. Na sociální účely se vydává pětina HDP, což odpovídá průměru OECD, je však pod úrovní zemí na západ a na sever od nás. Systém je poměrně adresný, což ovšem současně znamená, že míra ekvivalence mezi platbami a výnosy je slabá. Na značný nesoulad mezi tím, kolik lidé odvádějí, a kolik se jim pak na stáří vyměří, nedávno poukázal Ústavní soud. Jenže v průběžném systému to, že „si platíme na důchod“, je zcela iluzorní, neboť záleží na velikosti a výkonnosti budoucích generací,
kolik pak se od nich dá na důchody zestárlých rodičů vyinkasovat.

V přerozdělování jsme mistři

Moderní stát je složitým mechanismem na výrobu sociálního dobra, který jednou rukou bere a druhou dává. Toky peněz od domácností ke státu a zpět jsou mnohočetné, pro jejich zachycení nestačí propočty na modelových rodinách. Výsledky reprezentativního statistického šetření ukazují, že čtyři pětiny českých domácností pobírají nějaké sociální dávky a dvě třetiny platí nějaké daně či pojistné. Jde tedy o to, v jaké části populace daně a platby převyšují dávky a kdo tu vlastně nese hlavní finanční břímě.

V České republice se příjmy domácností ze sociálních dávek a důchodů vynulují s odvodovými povinnostmi zhruba na 55. procentu rozdělení populace (podle příjmů) – a teprve odtud směrem nahoru postupně převažují platby. Až v horní třetině domácností však přímé daně a odvody výrazněji převyšují obdržené dávky, podobně jako v Německu či ve Švédsku. Nejsme výjimeční – v Rakousku či ve Francii je podíl „čistých plátců“ ještě menší, naopak více jich nacházíme v Nizozemsku, Velké Británii a v zemích jižní Evropy.

Faktem nicméně je, že patřímemezi země se silným přerozdělováním: daňové a sociální transfery včetně důchodů zmenšují výchozí příjmovou nerovnost o téměř třicet procent a zmenšují ohrožení domácností chudobou (podle standardního výpočtu Evropské komise) o celou polovinu. Také proto je chudoba u nás nejnižší v Evropě: v roce 2008 to bylo devět procent. Zatímco v průměru jsme výteční, podíl dětí na populaci ohrožené chudobou patří naopak v EU k nejvyšším, spolu se Slovenskem a Maďarskem. Za poslední roky nicméně poklesl.

Skloubit práci s rodinou?

V Česku problém

Dluhy vůči budoucnosti jsou nejen finanční, ale také populační. Oba spolu souvisí a mělo by se tedy o nich uvažovat společně. Nebudou-li přítomny dostatečné silné – a také vzdělané a pracovité – nové generace, nejenže zbankrotuje státní kasa, ale v problémech se ocitne celá společnost. Babyboom silné generace již skončil, porodnost je opět na sestupu, což není v Evropě všude. Ženy chtějímít rodinu i pracovat, ale stíhá se to špatně. OECD i EU viní náš systém z toho, že podporuje setrvávání mladých matek doma, a naléhají na takové nastavení podmínek, které by lépe dovolilo skloubit práci a rodinu.

Zaměstnanost žen ve věku 25-54 let se u nás nicméně posledních deset let drží na neměnné úrovni nad průměrem staré patnáctky zemí EU, přičemž zaměstnanost starších žen výrazně stoupla – po ruce je tedy méně mladých babiček. Pokud jde o mladé ženy, podle statistického šetření je jich v párech s jedním dítětem ve věku do dvou let zaměstnáno něco přes čtvrtinu, v párech se dvěma dětmi ve věku tři až devět let něco přes polovinu – ve vyspělých západních zemích je to mnohem více, ve skandinávských zemích i přes 70 procent. Tam se však více uplatňují částečné úvazky dovolující větší časovou flexibilitu. U nás je v tomto ohledu zatím slabá nabídka i poptávka.

Finanční tlak na brzký návrat do zaměstnání je ovšem značný. Podle OECD je finanční podpora rodin u nás podprůměrná a podle statistického šetření je v prvním zmíněném případě chybějící výdělek kompenzován nižšími odvody a vyššími dávkami z jedné třetiny, ve druhém případě ze dvou třetin. U žen s vyšším vzděláním působí ještě jiný tlak: neztratit kvalifikaci a zajistit si pokračování kariéry. U méně vzdělaných žen je setrvání doma vítanou volbou, návrat do zaměstnání je však těžší. Podle Eurobarometru považuje 60 procent české populace za obtížné sladit práci a rodinu, což je více než ve většině
západních zemí.

Trh práce musí proto nabídnout pružnější typy úvazků a v sociální oblasti je třeba rozvinout alternativní formy péče o malé děti.

Je pošetilé spoléhat se na to, že peníze se budou rozmnožovat samy od sebe, bez vloženého lidského umu a úsilí. Nové generace – již dnes nedobrovolně zadlužené – vyžadují velké investice a odpovědnost nejen rozpočtovou, ale
také výchovnou.

K tomu by se proto mělo přihlédnout v dnešních platbách pojistného a budoucích důchodech rodičů. Bylo by to spravedlivé z hlediska sociálního, efektivní z hlediska ekonomického amohlo by to případně být imotivující z
hlediska populačního.

***

DÁVKY V tomto seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.

Jiří Večerník Pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR, je členem Institutu pro ekonomické a sociální analýzy ISEA. Spolupracoval s OECD, ILO (Mezinárodní organizací práce) a Evropskou komisí v oblasti trhu práce a sociální politiky. Naposledy publikoval knihu o české společnosti na začátku 21. století.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má přitom ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Ekonomická diplomacie se dá dělat různě. Ideální podobu toho, jak by měla vypadat, předvedla před časem německá kancléřka Angela Merkelová při návštěvě světové výstavy EXPO v čínské Šanghaji.

Vládní delegaci doplnila o zástupce německých firem, kterým tím zajistila přístup na jednání s vrcholnými představiteli čínské vlády. Během debaty sice neopomněla otevřít citlivou otázku lidských práv, ale zároveň pomohla německým firmám domluvit kontrakty ve výši stovek milionů eur. Pro srovnání, český premiér se na EXPO nevypravil vůbec a tři ministři v čele s šéfem resortu zahraničí, kteří Českou republiku zastupovali, s sebou žádnou obchodní delegaci neměli. Domácím exportérům to nemusí být líto, na zmíněné ministry si totiž nikdo z čínské vlády nenašel čas.

Vývoz začíná doma

Z této historky je zjevné, že prostor pro zlepšení současného stavu české ekonomické diplomacie je značný. Mezi změny, které by stály za zvážení, patří například redukce počtu obchodněekonomických úseků českých velvyslanectví v rámci Evropské unie a jeho navýšení na takzvaných nových trzích nebo omezení počtu příspěvkových organizací, jejichž aktivity se často překrývají.

Hlavním zdrojem české prosperity je export, který tvoří až osmdesát procent hrubého domácího produktu naší země. Podobně jako v ostatních státech je i náš vývozní potenciál závislý především na schopnostech vývozců. Proto je paradoxně tou nejlepší státní podporou exportu kvalitní domácí hospodářská politika, která odbourává zbytečnou byrokracii, stimuluje spolupráci podniků a univerzit nebo prosazuje pružnou pracovněprávní legislativu.

Důležitou roli bezpochyby hraje i nastavení systému ekonomické diplomacie. Jeho úkolem je podle oficiální definice podporovat zahraničněekonomické zájmy státu ať už získáváním zahraničních investic, rozvojem cestovního ruchu nebo podporou exportu.

Když si resorty nerozumějí

V praxi je ekonomická diplomacie svěřena do společné gesce ministerstva zahraničních věcí a ministerstva průmyslu a obchodu. Jedná se o méně obvyklé řešení, které však má své logické opodstatnění. Funguje-li mezi oběma resorty vzájemná komunikace, může „Černín“ poskytovat důležité zahraničněpolitické kontakty a zkušenosti a ministerstvo průmyslu zase ekonomické know-how. Když ale nefunguje, je to naopak jeden z nejhorších modelů, jaké si lze představit, neboť celý systém je okamžitě paralyzován. K tomu u nás bohužel v minulosti občas docházelo, jak bylo patrné například v otázce zbrojních vývozů. Zda se něco podobného nebude opakovat, to bude záviset především na vzájemných vztazích mezi ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem a ministrem průmyslu a obchodu Martinem Kocourkem. Pro další spolupráci bude důležité i to, koho si ministři vyberou za své náměstky odpovědné za tuto agendu – zda skutečné odborníky, nebo jen osoby vybrané podle politického klíče.

Peníze jsou až na prvním místě

Nejvýznamnější formou státní pomoci exportu je podle samotných vývozců finanční podpora. V té hrají klíčovou roli státem vlastněné instituce poskytující vývozní úvěry, exportní garance a další finanční služby. Vzhledem k tomu, že se české podniky v minulosti potýkaly s nedostatkem kapitálu nutného pro pronikání na zahraniční trhy, byla pomoc institucí jako Česká exportní banka, Exportní a garanční pojišťovací společnost nebo Českomoravská záruční a rozvojová banka velmi významná.

Pro domácí vývozce je finanční podpora důležitá také proto, že se snaží rozšířit své portfolio a vyvážet i na jiné než unijní trhy, kam stále míří přes osmdesát procent exportu. Alternativu však často představují ne zcela stabilní země, kterých se mnohé komerční banky bojí. Plně se to projevilo v posledních dvou letech, kdy české finanční ústavy, přestože byly krizí postiženy méně než ty zahraniční, prakticky přestaly půjčovat. Tím exportérům bránily v návratu na trhy, ze kterých po roce 1989 odešli a které teď pro změnu opouštěly západní firmy vyděšené vleklou recesí. Nepříjemnou situaci nakonec pomohly řešit právě státní finanční instituce, kterým vláda v rámci protikrizových opatření navýšila rozpočet.

Máme zbytečně mnoho agentur

Vedle finančních forem pomoci se státy snaží podporovat ekonomickou diplomacii i jinak. V případě České republiky především skrze příspěvkové organizace, jako jsou Česká centra (patřící pod resort zahraničí), CzechTrade a CzechInvest (spadající pod ministerstvo průmyslu a obchodu) a CzechTourism, jenž je spravován ministerstvem pro místní rozvoj. Ze zkušeností exportérů vyplývá, že většina těchto organizací funguje dobře a poskytuje cenné služby především malým a středním podnikům.
Prostor pro zlepšení této struktury ale přesto existuje. Několik let zvažované sloučení zmíněných agentur by vzhledem k jejich rozdílným úkolům přineslo více škody než užitku. Mělo by se ale pokračovat v jejich sestěhovávání pod jednu střechu všude tam, kde je to v zahraničí možné. Ušetřit značné prostředky by mohlo i zrušení agentury CzechTourism, jejíž funkci by mohly bez problémů převzít Česká centra.

K větší efektivitě celého systému by pomohlo také striktní rozdělení úkolů mezi příspěvkové organizace a obchodně-ekonomické úseky českých ambasád. Za zvážení by stála i redukce počtu obchodně-ekonomických radů na velvyslanectvích v rámci EU, a naopak posílení jejich stavu na trzích, jako jsou státy bývalého Sovětského svazu nebo jihovýchodní Asie.

NERV ekonomické diplomacie

Jak ukazují příklady zemí, jako je Irsko nebo Finsko, pro kvalitní ekonomickou diplomacii je důležitý také soustavný dialog mezi exportéry a vládou. Po mnohaletém volání českých vývozců vznikla na popud bývalého ministra průmyslu Martina Římana „Rada pro obchod a investice“, na jejíž půdě by se měla vzájemná komunikace odehrávat.

Římanovi následovníci ale Radě bohužel nevěnovali přílišnou pozornost. To se v poslední době projevilo například při zamýšlené redukci počtu českých zastupitelských a konzulárních úřadů. Kdyby vzájemná komunikace fungovala lépe, nemuseli by si exportéři s vládou vyměňovat přes média vzkazy týkající se smysluplnosti uzavírání kanceláří v místech, jako je Bombaj, Sydney nebo Sao Paulo.

Pokud by totiž ministerstvo zahraničí tento záměr skutečně dotáhlo do konce, mělo by to na český export v těchto destinacích jednoznačně negativní vliv.

Nová vláda je nadějná

Prozatím se zdá, že nová vláda je ochotna získávat pro svoji politiku zpětnou vazbu z praxe – a lze tedy doufat, že tomu tak bude i v oblasti ekonomické diplomacie. Na rozdíl od veřejných financí, školství nebo zdravotnictví nevyžaduje díky bohu tato oblast zásadní reformy. Její doladění a zefektivnění je ale nezbytné. Odpověď na otázku, kdo z vysokých představitelů zahraničních států si najde čas na setkání s českými exportéry, totiž není dána pouze mezinárodním významem tuzemských podniků, ale také kvalitou naší diplomacie.

DIPLOMACIE V tomto seriálu píší 3 osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici, nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.

O autorovi: Radek Špicar, Je absolventem Univerzity Karlovy a University of Cambridge. Byl náměstkem místopředsedy vlády pro ekonomiku. V současné době je ředitelem vnějších vztahů společnosti Škoda Auto. Přednáší na FSV UK a Diplomatické akademii MZV ČR. Je členem neformální sítě osobností podporujících reformy POPR.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?
Lidský věk se neustále prodlužuje. Zároveň klesá porodnost, alespoň v evropských státech. Výjimky jsou nepočetné: Albánie, Turecko… Výsledek je zřejmý. Prakticky každá reforma penzijního systému musí nutně počítat s prodlužováním penzijního věku.
Když je řeč o důchodových systémech, je v první řadě třeba si uvědomit jednu věc: průběžný státem spravovaný systém je historická novinka druhé poloviny 20. století. Dřívější staletí žádné penzijní systémy nepotřebovala. Nebylo totiž dost osob v důchodovém věku.
Středověk se o důchodce nestaral. Nemusel
První úmrtností tabulky z roku 1662 vycházejí ze statistik narození a úmrtí v Londýně během let 1604 až 1661. Stručně řečeno: asi byste tehdy nechtěli žít. Během jediného zářijového týdne roku 1665 matriky zaznamenaly 7 165 úmrtí na mor.
Z celkového počtu 229 250 zemřelých zaznamenaných během let 1604-1624 bylo 36 procent dětí ve věku do šesti let. Příčiny smrti zahrnovaly kromě moru například červy, kousnutí vzteklým psem, vředy, strumu, lepru, píštěle, prasečí neštovice, francouzské neštovice (syfilis) a jiné lahůdky.
Kritikové, kteří hartusí na dnešní civilizační choroby, nemají pravdu. Rakovina byla dříve méně častá jen proto, že se jí lidé většinou nestihli dožít. Obyvatel Londýna měl při narození jen čtyřiašedesátiprocentní pravděpodobnost, že se dožije šesti let, pětadvacetiprocentní pravděpodobnost, že se dočká 26 let, a pouze desetina lidí se dožila požehnaného věku 46 let. Dnešního důchodového věku by se dožilo jen asi 3 až 6 procent všech narozených, podle toho, jaký věk bychom považovali za důchodový… Naše dnešní trable s penzijními reformami by tehdy byly považovány za historku z rodu Gulliverových cest.
O pár set let později, začátkem 20. století, uvádějí anglické úmrtnostní tabulky, že věku šesti let se dožije více než 80 procent dětí. Pokrok! Dvacáté šesté narozeniny mohlo oslavit více než 72 procent lidí. Přes 60 procent lidí se dožilo 46 let a potenciálních důchodců zvolna přibývalo: bezmála každý druhý se tehdy dožil 57 let.
Přichází éra starců
První univerzální penzijní systém založil německý kancléř Otto von Bismarck v roce 1889. Šlo o pojistný, plně kapitálově krytý systém – tedy zcela odlišný od průběžného systému, který známe dnes. Penzijního věku, který byl stanoven na 70 let, se tehdy dožil relativně málokdo. Nicméně skutečnost, že Bismarck považoval jeho založení za důležité, svědčí o tom, že koncem 19. století již měl problém sociálního zabezpečení ve stáří svoji politikou váhu.
Obraťme několik listů historie. Naděje dožití u českých mužů činila v roce 1993 67,6 roku; v roce 2008 to bylo již 74 let. U žen to bylo 75,4, respektive 80 let. Nejde o žádnou českou specialitu, průměrná doba dožití se prodlužuje ve většině zemí světa. Zároveň je obvyklé, že většina států valorizuje výši starobních důchodů podle inflace. Valorizace penzijního věku podle doby dožití byla donedávna neslýchaná. Dokonce ještě v roce 1983 snížil francouzský prezident Mitterrand penzijní věk ze 65 let na 60.
Nicméně demografická nutnost vedla většinu západních vlád (s významnou výjimkou Francie) ke zvyšování penzijního věku. Například normální penzijní věk v USA je nyní 66 let, o rok více než před deseti lety. Podle plánu má být zvyšován o dva měsíce každý rok, počínaje rokem 2017. Zvyšování se má zastavit na 67 letech v roce 2022. Někteří experti jsou toho názoru, že by seměl zvyšovat i nadále. Aby byla zachována průměrná doba pobírání důchodu, jaká byla v době založení amerického průběžného systému (v roce 1940),museli by Američané chodit do penze v 73 letech. To je nepravděpodobné. Vážně se ovšem objevují návrhy prodloužit penzijní věk na 70 let. Jako za Bismarcka.
Tři důchodové oříšky
Tím se dostáváme ke třem otázkám: Nezabírají důchodci pracovní místa mladším? Jak to, že by starší lidé měli pracovat, když máme vysokou nezaměstnanost? A co pracovní schopnosti starších lidí?
Odpověď na první z nich je jednoduchá. Vysoká míra ekonomické aktivity starších lidí je jednoznačně ekonomicky přínosná. Pracující, který si v 65 letech vydělá dejme tomu dvacet tisíc čistého, spotřebuje více zboží a služeb než důchodce stejného věku, který měsíčně bere osmitisícový důchod. Tím pochopitelně přispívá k síle a výkonnosti ekonomiky včetně zaměstnanosti.
Falešná představa, že důchodci „překážejí“, je způsobena klamem takzvaného fixního objemu práce. Jde o laickou představu, že v hospodářství existuje konstantní objem práce, o kterou se pracující musí podělit. Jde o důsledek uvažování „v malém“. Když si představíme, dejme tomu, statek s polnostmi a stájemi, skutečně dojdeme k závěru, že práce je zde k dispozici jen pro určitý maximální počet podomků a děveček. Ovšem národní hospodářství není selská usedlost, s mírou ekonomické aktivity roste agregátní poptávka a s ní i nabídka – a tedy i množství práce, která je potřeba.
Lidé jsou příliš drazí
Další otázka je komplikovanější. Míra nezaměstnanosti je ve většině západních zemí vysoká a Česko není výjimkou. Zde je nutné se ptát: proč? Když pomineme dočasný vliv hospodářské recese (který ostatně v Evropě končí), vidíme jeden mohutný trend. Ještě počátkem sedmdesátých let byla nezaměstnanost v západní Evropě nízká -Francie, Německo, Itálie mívaly nezaměstnanost kolem dvou tří procent. Co podstatného se změnilo, že koncem sedmdesátých let míra nezaměstnanosti prudce vzrostla na úroveň kolem 7 až 10 procent, kde tvrdošíjně setrvává doposud?
Při vyloučení všech nemožných důvodů nám zbude správné řešení, i když vypadá nepravděpodobně: tímto důvodem je relativní nárůst ceny práce. Od roku 1970 byly ve většině zemí postupně zvyšovány daně a odvody z mezd. Naopak, vlády ve snaze podpořit ekonomiku postupně zrychlovaly odpisy z nákladů na stroje a automatizaci. Docházelo k nahrazování práce kapitálem, technika a automatizace začala být používána i namístech, kde neměla velký smysl a kde by použití „živé“ pracovní síly bylo efektivnější a vedlo by k větší kvalitě výroby či služeb. Příkladem mohou být snahy o zavádění samoobslužných pokladen v supermarketech.
Snížení daňové a odvodové zátěže práce by mohlo alespoň mírně přispět ke zvýšení zaměstnanosti. To je také důvod, proč druhá Bezděkova komise navrhla snížit odvodovou zátěž z mezd výměnou za zvýšení dolní sazby DPH. Ačkoli značná část veřejnosti s tímto návrhem nesouhlasí, šlo by o dobrý obchod. Daň z přidané hodnoty je nejstabilnějším zdrojem příjmů pro státní rozpočet. Zlevnění práce je nejlepší stimul pro hospodářský růst a zaměstnanost.
Zedníkem v sedmdesáti?
Nejzapeklitější otázkou je ta třetí: jak mají na stará kolena pracovat zedníci, kuchařky, lesní a zemědělští dělníci, skladníci, stěhováci, zkrátka řada fyzicky náročných profesí? Snadná a stručná odpověď zní -obtížně. Bohužel není příliš užitečná. Prodlužující se lidský věk není doprovázen adekvátním zlepšením zdravotního stavu. Příroda se zkrátka nedá ošidit. Slábnoucí svaly, bolavé klouby, zhoršující se zrak, toto vše jsou limitující faktory, které teoreticky snadné posouvání důchodového věku komplikují.
Jak se ekonomika vypořádá s nadbytkem stárnoucích pracovníků, zatím nevíme. Nicméně hospodářství je pružný systém. Kolem roku 2040 bude velký nedostatek třicátníků – na rozdíl ode dneška bude mít šedesátník na pracovním trhu velmi slušné šance.
A mimochodem, možná by stálo za to prostudovat ekonomickou historii: co dělali šedesátníci za Bismarcka?
***
PENZE V tomto seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.
Pavel Kohout Působí jako ředitel pro strategii finančně-poradenské společnosti Partners. Dříve pracoval například pro investiční společnost skupiny PPF. Byl také poradcem Bohuslava Sobotky (ČSSD) a Vlastimila Tlustého (ODS). Se spisovatelem Pavlem Kohoutem (autorem druhého článku na této stránce) jej pojí pouze shoda jmen.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Dlouhovlasá, atraktivní blondýna s požitkem a naráz vypije půllitr piva. „Tak tohle, děti, je české zlato.“ Tak vypadal oficiální propagační klip agentury na podporu cestovního ruchu CzechTourism před pěti lety. Děti svou „učitelku“ sledovaly stejně nevěřícně jako většina Čechů propagační klipy na podporu příjezdové turistiky.
Cílem strategie propagace České republiky, která byla nastavena v roce 2004 agenturou CzechTourism a končí právě letos, bylo stát se nejoblíbenější turistickou destinací v porovnání se srovnatelnými zeměmi – tedy s těmi, které nemají ani moře, ani Alpy a možná ani blondýny. Nepovedlo se.

Hoši, vítejte. Alkoholu je tu dost

Počet turistů přijíždějících do České republiky pomalu, ale jistě klesá. Loni k nám přijelo o 8,5 procenta méně turistů než v roce předešlém.
Dohromady je to sice hezkých šest milionů lidí, kteří dokážou zaplnit Staroměstské náměstí a Karlův most tak, že se tam stěží dá projít. Ale kdo tvoří největší část z této skupiny?
Němci, Britové a Italové.
Němci jsou naši největší a nejpočetnější sousedé, je tedy logické, že k nám jezdí. Měly by z toho těžit i regiony, ale těžko říci, komu ve finále jdou peníze z turisticky patrně nejvýnosnějších příhraničních podniků, tedy nočních klubů, heren a kasin.

Na druhém místě jsou Britové, z nichž výraznou skupinu tvoří účastníci pánských výletů nízkorozpočtovými aerolinkami z Leedsu, Liverpoolu, Manchesteru nebo Glasgowa. Ti zůstávají ponejvíce v Praze: a pražské podniky se dělí na ty, které si na dveře lepí samolepky NO STAG PARTIES (žádné pánské rozlučky se svobodou), a na ty v horní části Václavského náměstí, které anoncují nahaněči s cedulemi STAG PARTIES WELCOME (hoši, vítejte). Tam, kde kdysi bývala Štěpánská, Ve Smečkách a Krakovská, stojí dnes činžáky plné prostitutek od nás i z celé východní Evropy.

Italové k nám kupodivu nejezdí na nákupy oblečení, ale hojně jako povinné školní výpravy, jejichž prostřednictvím italská vláda podporuje vzdělanost a rozhled svých občanů a také je subvencuje. O tom, jak tato velkorysá podpora žáků středních škol dopadá ve skutečnosti, mohou mluvit zejména hoteliéři, stěžující si na studentské žertíky typu „vypustíme šváby a namažeme kliky pastou“.

Hodně úřadů, ale žádný plán

Ale dost stěžování si na turisty, když hlavním viníkem tohoto stavu jsme my sami. Minimálně od roku 2004, kdy byla nastavena zmíněná strategie CzechTourismu, jsme promrhali šance a potenciál, který jsme při vytváření naší image měli. Nejen bezduchými klipy s krásnými dívkami a pivem, ale především totální roztříštěností a bezkoncepčností postupu při marketingové komunikaci České republiky jako takové. CzechTourism totiž není jediná organizace, která se stará o marketingové aktivity, jež spoluvytvářejí to, co ve výsledku nazýváme „image“ naší země.

Vedle ní se o propagaci české kultury, byznysu amezinárodní spolupráce stará řada státních institucí –ministerstev, ambasád či státních příspěvkových organizací. Dohromady je to několik set subjektů, které nemají společného ředitele, přesně vytyčený úkol ani jasně vymezenou zodpovědnost. Každý se – po svém, někdy velmi úspěšně, někdy velmi laxně – snaží podílet na budování svého obrazu České republiky a také si pro tento účel zajistit prostředky ze státního rozpočtu.

Jde o instituce jako ministerstvo zahraničních věcí, pod které – byť rozpočtově autonomně – spadají Česká centra či Expo, ministerstvo pro místní rozvoj s CzechTourismem, ministerstvo průmyslu a obchodu, CzechTrade a CzechInvest, či dokonce ministerstvo zemědělství s podporou turistického ruchu na venkově. Vedle toho se svou vlastní propagací zabývají samozřejmě také kraje a regiony.

Tam přece byli Barack a Michelle

Výsledkem je naprosto nahodilá změť nejrůznějších přístupů a nápadů proměněných v řadu propagačních materiálů, videí, brožur či log, které dohromady o České republice říkají jen velmi málo nového. Možná si je pamatujete: všechny ty kampaně s bublinami, kostkami cukru, lampiony, s dalšími blondýnami či brunetkami nebo jen klipovité prezentace nekonečné změti historických budov.

Za povedenější lze označit alespoň komunikaci k nám, Čechům, jejímž cílem je zvýšit touhu po domácí turistice. V jednom se však spojují: skoro všechny jsme je zaplatili my, daňoví poplatníci našeho státu. Je velmi těžké určit, které z konkrétních kampaní byly efektivní a které nikoliv. Agentury na výzkum trhu sice mají sofistikované nástroje na prokázání účinnosti jednotlivých kampaní, ale jednoduché to v cestovním ruchu rozhodně není. Jeli jste na dovolenou po Česku proto, že to letí, nebo proto, že jste neměli peníze na to, abyste jeli k moři? Přesvědčil vás o kvalitním greenu na českém golfovém hřišti spíše klip na Discovery Channel, nebo váš kamarád? Chtěli jste vidět místo, kde se narodila nejkrásnější dívka světa, nebo místo, kde se Michelle a Barack drželi za ruce v mlžném oparu pohádkových věží? Zůstává politika České republiky v povědomí díky silnému odkazu Václava Havla, nebo díky proslulému „boji proti globálnímu oteplování“ prezidenta Klause? S čím si nejčastěji asociujete Českou republiku – s pivem, či s vínem? S čistotou, či špínou? S klidem, nebo s divokými party? A co z toho je pro vás důvod k tomu, abyste k nám přijeli a doporučili naši zemi dál, svým rodinám, přátelům na Facebooku či sousedům?

Tvůrčí a přizpůsobiví

Na celkové image značky České republiky či každého státu se totiž podílí mnoho nejrůznějších faktorů a jejich ovlivnění je možné jen díky soustavné, přesně zacílené a segmentované, a hlavně strategicky promyšlené komunikaci. Taková strategie musí zahrnovat všechny možné instituce a kanály, které je možné a důležité obsáhnout. Zároveň je třeba strategii velmi dobře rozplánovat na jednotlivé úkoly, průběžně sledovat jejich vývoj a neváhat je okamžitě přizpůsobit nové situaci, která změní vnější podmínky nebo ukáže cestu jako slepou. Jsme příliš malá země na to, abychom mohli mít konvenční propagaci – musíme zaujmout, být originální, ale zároveň skutečně efektivně přesvědčit naše „zákazníky“ k „nákupu“, pokud možno „opakovanému“.
Klip byl super.
Ale v taxíku mě zase okradli

Zásadní problém však nastává s reklamacemi. Můžeme vytvořit sebelepší virtuální identitu, slávu či image naší země, ale o to tvrdší pak může být střet se skutečnou českou realitou. Ačkoliv se v průběhu uplynulých dvaceti let mnoho věcí a služeb změnilo podstatně k lepšímu, stále v nás zůstává naše čecháčkovství, podvůdky, drobné krádeže, snaha na druhého vyzrát a dát mu najevo, že tady je u nás a u nás platí jiné zákony. Respektive: často žádné neplatí a pár stovek (tisícovek, milionů, dle situace) do kapsy to spraví. Naše nabručené kverulantství se stalo stejně proslulým jako naše kreativita.

Nedávno jsem šla s jedním britským historikem do Vojenského historického ústavu na Žižkově.
Zdrželi jsme se obdivováním Královské cesty, rozhodla jsem se tedy u Obecního domu chytit taxíka, aby nás ten kousek svezl. „Nemluvte anglicky, aby nás nenatáhli,“ povídám zkušeně a zamířila jsem přímo ke stanovišti Fair Place. „Jó, paninko, s taxametrem vás nevezmu, leda za čtyři stovky. Stojím tu už od šesti od rána a ještě žádný rito.“ Bylo jedenáct. Gentlemana jsem hnala až k Žižkovi kolem magistrály pěšky, i v těch jeho ručně šitých botách a tvídovém saku.

***

Denisa Kasl Kollmannová: Přednáší marketingovou komunikaci na Fakultě sociálních věd UK. Na Univerzitě Karlově vystudovala mediální studia, absolvovala studijní pobyt na Tokyo University of Foreign Studies v Japonsku. Její studenti se každý rok podílejí na letní škole „Značka ČR/Značka USA“ ve spolupráci se studenty University of Missouri.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Píše se rok 1925. České země patří k průmyslově nejvyspělejším částem Evropy. Je na co navazovat. Již v rámci rakousko-uherského mocnářství byly České země po Dolních Rakousích druhou hospodářsky nejrozvinutější zemí. A Češi vědí, jak si dobrou pozici udržet: mají jeden z nejlepších systémů středního školství rezonující s potřebami průmyslu a dobře si vedou i ve vysokém školství. Prvorepublikové vysoké školy jsou financovány československým státem z rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty, ale i z darů. Za vysokoškolské vzdělání se na všech československých univerzitách sice platí (školnému se říká „kolejné“), ale studenti pocházející z chudých rodin jsou od placení poplatků osvobozeni. Kromě toho talentované a nadané studenty, zejména nemajetné, podporuje řada nadací, z nichž jedna funguje dodnes (Hlávkova nadace). A to není vše. Češi myslí i na vzdělání imigrantů: stát financuje i tři vysoké školy určené pro ruské a polské emigranty.

Vysoké školy budoucnosti

Píše se rok 2025. Konkurenceschopnost České republiky se vyvíjí stále příznivěji. Podle jedné z nejprestižnějších ročenek konkurenceschopnosti (IMD World Competitiveness Yearbook) se Česká republika pohybuje mezi prvními, těsně za Finskem. Politikům došlo, že talenty jsou vzácným zdrojem a že v globální konkurenci bude možné obstát jen za předpokladu, že talentům, i těm z chudších vrstev, se otevře cesta k co nejlepšímu vzdělání.

Češi začali reformou nižších stupňů vzdělání, odstranili jejich sociální selektivitu, na středních školách posílili všeobecné vzdělání, tomu přizpůsobili systém vysokoškolského vzdělávání, které se díky diverzifikaci otevřelo zájemcům o studium s různými předpoklady, aniž utrpěla kvalita vzdělání poskytovaného na našich nejlepších univerzitách, z nichž tři se ve světových žebříčcích stabilně řadí mezi prvních padesát. Češi zavedli účinný systém finanční pomoci studentům, který díky grantům, stipendiím, spoření a půjčkám spláceným po skončení studia odstranil ekonomické bariéry v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Po vzoru protinožců zavedli osvědčený systém odloženého školného spláceného až z budoucích příjmů, jež se stalo významným motivačním nástrojem jak pro studenty, tak pro školy. I ty si to i ž uvědomily, že pokud se jim mají peníze vrátit, musí vzdělávat studenty, kteří se dobře uplatní na trhu práce.

A konečně, chytrou imigrační politikou spojenou s otevřením vzdělávacího systému talentům přicházejícím z méně rozvinutých zemí, kteří si tak z Česka učinili konečnou destinaci, Češi přispěli nejen ke konkurenceschopnosti země, ale vytvořili i příznivější demografické podmínky pro ozdravění penzijního systému. Stručně řečeno, Česko se po sto letech opět dostalo na špičku Evropy.

Navážeme na první republiku?

Teď se ale píše rok 2010. To, co je dnes pouhou vizí, zůstane bez činu sněním za bílého dne. Získáme znovu prvorepublikový respekt? Reformy začínají hledáním konsenzu a končí změnou myšlení a zvyklostí. Údajně již máme vysokoškoláků dost. Že vysokoškoláků nesmí být mnoho, tvrdí většinou ti, co již vysokou školu mají nebo ji studují, s argumenty, že musíme ohlídat kvalitu, kterou každý definuje jinak. Přitom sociolog Martin Trow formuloval tezi, že přechod z elitního na masové a později univerzální vysokoškolské vzdělání nemusí znamenat úpadek elitního univerzitního vzdělání, pokud se tento přechod uskuteční na pozadí hluboké proměny systému vysokého školství, jeho struktury, financování, obsahu i změn v přístupu ke vzdělání.

Diverzifikace systému spojená s rozvojem profesně orientovaných bakalářských programů (po kterých volají zaměstnavatelé) a s rozvojem elitních výzkumných univerzit (po kterých volají akademici) může přispět k naplnění ideálu splynutí dvou dnes rozdílných světů.

Usmířit intelektuály a manažery

Svět akademiků-intelektuálů chce konat dobro v „chrámech vědění“ a blahodárně působit zejména ve veřejném a neziskovém sektoru, zatímco svět manažerů žije v prostoru hospodářských výsledků, odpovědnosti a výkonnosti. Začínat s reformami, aniž tyto dva světy najdou společnou řeč, bude obtížné. Cesta tu je:moderní řízení firem již dávno není orientováno pouze na zisk.

Sociální problémy jsou přeměňovány na podnikatelské příležitosti a společenská odpovědnost firem vede k respektování zájmů různých subjektů. Nejde ani tak o počet vysokoškoláků jako o jejich počet v oborech. Mít mnoho vysokoškoláků v oborech, ve kterých nenajdou uplatnění, čímž pak bobtná státní správa, není v zájmu konkurenceschopnosti. Mít vysokoškoláků podstatně víc v oborech, kde jich máme nedostatek, to je jiná káva. Jedno z posledních vydání ročenky konkurenceschopnosti IMD identifikuje pět největších slabin ČR: nízký zájem mladých o technické vzdělání, nízký podíl osob s vysokoškolským vzděláním, a to jak obecně, tak v nejmladší věkové skupině 25–34 let, nízká úroveň transferu znalostí mezi univerzitami a podniky, nízký počet kvalifikovaných techniků na trhu práce, nízký podíl veřejných výdajů na vzdělání.

Potřebujeme více techniků…

Ve svobodné společnosti nelze nikomu nařizovat, jaký obor a na jaké škole má studovat. Můžeme však využívat řady nepřímých nástrojů. K nim nepochybně patří školné i systém finanční pomoci studentům. Školné, jímž bude možné ovlivňovat poptávku po oborech vzdělávání, bude na pořadu dne nejdříve za dva roky. Systém finanční pomoci, jehož zavedení v hrubých obrysech schválila již minulá vláda, se rodí již v těchto dnech.
Tady nelze otálet ani minutu. Již dnes je totiž zřejmé, že pro rodiny s nízkými příjmy může studium jednoho či více dětí být těžko zvládnutelná finanční zátěž, a navíc riziko neúspěchu ve studiu je u těchto rodin vnímáno jako mnohem větší než u rodin s vysokými příjmy. Důsledkem jsou méně příznivé podmínky pro formování aspirací na dosažení vysokoškolského vzdělání právě tam, kde se nalézá mnoho potenciálních talentů.

… nalákejme je na peníze

Systém finanční pomoci studentům i při snaze učinit jej fiskálně co nejvíce neutrálním bude něco stát. Fiskální omezení státního rozpočtu nás nutí přemýšlet i o možnostech toho, jak do finanční pomoci studentům zapojit soukromé zdroje. Podniková stipendia a placený výkon stáží ve firmách by mohly zejména u technických oborů (dlouhé zaučení) zvýšit kvalitu i uplatnitelnost absolventů. Spolupráce vysokých škol a firem založená na daňových motivacích by mohla pomoci propojení světa podnikání se světem akademickým. Studenti, kteří by se připravovali na akademickou dráhu, by byli již v době studií zapojeni do výzkumu ve společných výzkumných projektech firem a škol. Studenti, kteří by se připravovali na výkon profese, by kromě „akademických znalostí“ získávali i klíčové kompetence na stážích u zaměstnavatelů.

Účinným systémem finanční pomoci studentům můžeme tedy dát šanci domácím talentům, napomoci těsnějšímu propojení vysokých škol a průmyslu a konečně stimulovat příliv nadaných studentů ze zahraničí. Předvídat, co z toho se podaří, je troufalé. Jedno je však jisté.

Demokratickému chování se pořád učíme. Proto budou v reformních výsledcích hrát klíčovou roli i média. Záleží totiž na tom, zda v debatě o reformách vzdělávání budou média světy intelektuálů a manažerů ještě více rozdělovat, nebo se věcnou a klidnou debatou pokusí o jejich usmíření. Stálo by to za to.

VZDĚLÁNÍ
V novém seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.

O autorovi: SimonaWeidnerová, Je výkonnou ředitelkou Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. Dlouhodobě se věnuje odstranění ekonomických nerovností v přístupu k vysokoškolskému studiu, daňovému zvýhodnění výzkumu a vývoje a spolupráci univerzit a firem. Založila Platformu osobností na podporu reforem.

Reformy bolí. Tak se to obvykle říká. Zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Ale jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Pokud si chceme zachovat důvěru obyvatel i investorů, musíme se opřít nejen o vyrovnané rozpočty, ale i o udržitelný růst podpořený konkurenceschopností, který dovolí přiměřené zvyšování životní úrovně a kvality života. Zatím se často přehlíží, že právě v relativní ztrátě konkurenceschopnosti tkví dnešní hluboké problémy jižních států eurozóny i mnohých dalších zemí. Ty se snaží dohnat vyspělé země nikoliv růstem produktivity, ale hlavně výší příjmů a benefitů financovaných na dluh.

Letošní zpráva Banky pro mezinárodní platby (BIS) odhadla metodou tzv. reálných směnných kurzů vývoj mezinárodní cenové konkurenceschopnosti států eurozóny od roku 1999 a dospěla k zásadnímu závěru. V posledním desetiletí rozvoj v Německu či Finsku, založený na růstu produktivity, inovacích a snížení nákladů, mezinárodní cenovou konkurenceschopnost zvýšil či ji zachoval (Francie, Rakousko). Naopak krátkozraké zvyšování mezd, penzí a jiných benefitů (jakož i relativní růst ceny spotřebního koše) podpořené snadnou dostupností levných úvěrů podlomilo o deset až dvacet procent mezinárodní cenovou konkurenceschopnost Portugalska, Řecka, Španělska a Irska. Pochopitelně klesla i jejich přitažlivost pro investory. Použijeme-li ukazatel reálných směnných kurzů na Českou republiku, pak i přes kolísavost kurzu koruny také vidíme určitou relativní ztrátu národní konkurenceschopnosti. Tu je třeba v budoucnu zastavit.

Varování z jižního křídla eurozóny

Nedávno vydaná zpráva o plnění evropské lisabonské strategie publikovaná Světovým ekonomickým fórem (WEF) dobře dokumentuje faktory necenové konkurenceschopnosti v porovnání států EU, USA a Číny. I v této metrice státy jižního křídla eurozóny (Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko) nejenže své vyspělejší evropské konkurenty nedohánějí, ale propadly dokonce i za východoevropské státy. Mohou za to nedostatečně vymahatelné zákony, neefektivní stát, špatné podmínky pro podnikání, nepružný pracovní trh, ale i nízká kvalita vzdělání a inovací. S tím kontrastuje nepoměrně efektivnější stát v malém, vzdělanostně i inovačně zdatném Finsku s rozvinutými institucemi, pružnějším pracovním trhem a vymahatelnými zákony, snižujícími korupci. Dobře ve faktorech globální konkurence obstálo i Německo.

Ani Finsko či Německo se krizi nevyhnuly. I když v mnohých směrech představují v EU případy „nejlepší praxe“, chtějí-li obstát v celosvětové soutěži, i ony musí některé své instituce do budoucna změnit. „Nejlepší praxi“ sice pro nové členské státy EU představuje v řadě faktorů i Česko, ale to je pro budoucnost nízká laťka. Je před námi mnoho práce na zefektivnění státu, zachování dobrých podmínek pro rozvoj soukromého podnikání, pro vznik inovací, zlepšení vzdělání a zefektivnění pracovního trhu.

Chtějí-li podniky během krize udržet svou konkurenceschopnost, rychleji opouštějí neefektivní programy, obnovují své produkty mířící na budoucí poptávku amodifikují technologie, jinými slovy procházejí urychlenými strukturálními změnami. Tato tržní reakce vyvolává změny v nárocích na dosavadní i budoucí zaměstnance, jež se odrážejí i v situaci na pracovním trhu, který je v různých zemích nastaven odlišně.

Evropa a zpružnění trhu práce

Evropské státy se po předválečných zkušenostech spontánně shodly po válce na rozvoji unikátního „evropského sociálního modelu“. Vznikl tak rigidnější pracovní trh podpořený silnější sociální sítí (což v některých případech nabylo podoby sociálně tržního hospodářství). V padesátiletém vývoji však postupně vykrystalizoval nikoliv jeden homogenní systém, nýbrž čtyři typy sociálních modelů úpravy pracovního trhu, zaměstnanosti a sociálního zabezpečení: model anglosaský, kontinentální, středomořský a severský. Základními rozdíly mezi těmito modely jsou úroveň jejich účinnosti (tj. dostatečnost motivace jednotlivce k hledání zaměstnání) a spravedlnosti v přístupu k jednotlivcům v rámci modelu (tj. snížení rizika chudoby).

Už dávno před krizí bylo zřejmé, že zejména středomořský model (odrážející společné charakteristiky středomořských států) a zčásti i kontinentální model se vyznačují relativně nižší účinností, což je příčinou vzniku reálných rigidit na pracovních trzích (zejména v oblasti zákonné ochrany zaměstnanců), které ve svém důsledku vedou k relativně vyšší míře nezaměstnanosti.

Anglosaský a severský model (tzv. model flexicurity, spojený se státem podporovaným doškolováním a přeškolováním) jsou účinnější a generují při existenci konkurenceschopných společností v nepředlužených zemích relativně vysokou míru profesní mobility a růstu produktivity v době růstu, ale i v době strukturálních změn. V době ekonomické recese je to významná přednost.

Oproti tomu kontinentální varianta evropského modelu, typická pro Francii a Německo, odkládala dopady krize (ochranou dosavadního zaměstnání i velkorysou státní podporou tzv. Kurzarbeit, která se např. v Německu prodloužila až na 24 měsíců), odkládala většinou i možnost propouštění a rekvalifikace reagující na strukturální a inovační změny. Na druhé straně se nepopulární německé sociálnědemokratické reformy pracovního trhu Harz snažily probudit z letargie Němce žijící pohodlně z příspěvků v nezaměstnanosti. Předností Německa je však – jak jsme již viděli – potenciál jeho kvalifikovaných pracovníků a mezinárodně vysoce konkurenceschopných podniků, které se opět prosazují v oživujícím se mezinárodním obchodě.

Odeznívající recese vyvolává takřka ve všech oblastech ekonomiky zvýšený tlak na hledání účinných řešení; to by v případě pracovního trhu, zaměstnanosti a sociálního zabezpečení mohl být právě přechod k prvkům některého z účinnějších sociálních modelů. Mělo by jít o modely, které na rozdíl od kontinentálního a středomořského modelu nejsou zaměřeny na ochranu konkrétního pracovního místa jednotlivce, ale na ochranu a podporu celkové zaměstnanosti.

Mezi opatření, která napomáhají pružnosti, se řadí legislativní úpravy zákoníku práce (lhůty a podmínky výpovědí, snadnost nabírání nových zaměstnanců, možnosti zkrácených úvazků či práce na dobu určitou, fond pracovní doby) i další opatření a programy, jež podporují zvyšování kvalifikace, mobility a aktivity.

Flexibilní trh práce umožňuje rychlé přizpůsobení měnícím se podmínkám ekonomiky a proměnlivému exportu, významným způsobem zmenšuje hloubku ekonomického propadu za předpokladu konkurenčního prostředí mezi firmami a schopnosti reagovat.

Světová ekonomika si povede lépe

Globalizace výnosů a rizik neuchránila před hlubokým zpomalením či poklesem žádný sektor ani teritorium, ale podle nedávné předpovědi Mezinárodního měnového fondu si letos světová ekonomika povede lépe. Růst globálního HDP by mohl dosáhnout 4,6 procenta. Ke zlepšení předpovědi přispělo silné oživení v Asii a zlepšení poptávky ve Spojených státech.

Česká republika patří mezi vysoce exportně angažované země, neboť poměr exportu k HDP u ní činí přes 80 procent, přičemž více než 30 procent exportu míří do mezinárodně konkurenceschopného Německa. Nemáme-li zmeškat příležitost vrátit se mezi přední evropské země s výkonnou ekonomikou a vysokou kvalitou života, musíme se v nadcházejících letech „opřít o obě nohy“ – tj. obnovení vyrovnaných veřejných rozpočtů nesmí podvázat rozvoj konkurenceschopnosti.

Zvýšení konkurenceschopnosti, s níž zatím podle zahraničních žebříčků nedopadáme nejlépe, bude vyžadovat prozkoumání řady dynamických, ale Česku kulturně i teritoriálně vzdálených trhů i prosazení řady nepopulárních opatření.

Volby nicméně ukázaly, že naši občané k tomu mají vůli a že nechtějí jít cestou letargie a krátkozrakých výhod.

O autorovi: Michal Mejstřík, Promoval v roce 1975 na VŠE, rok 1990 strávil na London School of Economics. Poté stal docentem a roku 1993 zakládajícím ředitelem IES. V té době také spoluzakládal CERGE. Od roku 1997 je profesorem bankovnictví a podnikových financí. Je členem neformální sítě osobností podporujících reformy POPR.

Reformy bolí. Tak se to obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Právě jste v čekárně nemocničního oddělení, křeslo je pohodlné a všude je čisto. Lékaři se mohou pochlubit vysokým počtem provedených špičkových operací, mají dostupné nejnovější technologie, dostávají vysoké platy. Nemocnice dobře hospodaří a péče je hrazena od finančně stabilní zdravotní pojišťovny. Toto vše však ještě nedokládá úspěšnost zdravotnictví, protože tím hlavním ukazatelem úspěchu je pozitivní vývoj zdravotního stavu populace.

Ve zlepšování zdravotního stavu jsme byli úspěšní. Za posledních dvacet let dochází k neustálému zlepšování zdravotních ukazatelů. Přesto zdravotní stav Čechů zaostává, třeba Rakušané a Němci žijí o několik let déle. Přístroje a léky, které nebyly za komunismu dostupné, již dávno máme. Zdravotnické technologie se budou určitě vyvíjet dál, ale pravděpodobně budou zaměřeny na složitější, méně četnější diagnózy. Pomohou mnoha jedincům, ale sotva to bude znamenat nějaké významné zlepšení zdravotního stavu populace jako celku. A samozřejmě to bude stát mnoho peněz. Proto je třeba si položit otázku, jak dosáhnout lepšího zdraví obyvatel v příštích letech.

Zdraví nevzniká pouze ve zdravotnictví. Mnoho faktorů, které zdraví ovlivňují, leží mimo zdravotnictví, například genetická výbava, životní prostředí, životní styl. Bude tedy další zlepšení zdraví určovat životní styl? Vypadá to, že se v současnosti nacházíme na prahu nového pojetí péče o zdraví populace, kde význam tradičního zdravotnictví bude mnohem nižší. Místo péče v ordinacích potřebujeme celospolečensky zaměřené intervence, které budou ovlivňovat zdravotní chování občanů.

Jsou na to reformátoři zdravotnictví připraveni? Jsou si toho vědomi? Určitě také přikývnete na podporu zdravého životního stylu. Snadno řečeno, ale jak na to ve svobodné společnosti? Jak na to ve společnosti silných zájmových skupin, které očekávají svůj příděl miliard ze zdravotnictví?

Člověk, nebo pacient?

O budoucí podobě zdravotnictví asi nerozhodnou peníze či nové technologie, ale očekávaní občanů. Úspěch medicíny ve 20. století měl bohužel svá negativa v tom, že se zdravotnictví stalo průmyslem, nemocnice továrnou a člověk výrobkem. Z člověka se stal pacient, z pana Nováka se stal žlučník.

To se však mění a lidé očekávají lepší komfort a lepší komunikaci s lékařem. Špatná komunikace mezi lékařem a pacientem snižuje kvalitu péče z pohledu pacienta, vede k finančním ztrátám z důvodu nepřesné diagnostiky (pacient nemá prostor pro sdělení všech informací), zvyšuje stres na straně pacienta, což negativně ovlivňuje výsledky léčby. Zde pomůže vzdělávání zdravotníků, lepší organizace práce i rostoucí nároky pacientů.

Bohatší občané budou žádat vyšší komfort. Buď jim ho zdravotnictví nabídne oficiální cestou, nebo si najdou polooficiální cestičky. Preferuji první alternativu. Soukromý sektor bude zdrojem vzniku určité nerovnosti v přístupu ke zdravotnickým službám. Z etického hlediska bychom nerovnost v přístupu k nadstandardním službám měli chápat jako méně vážný problém než nerovnost ve standardní péči o zdraví.

Větší očekávání jsou také spojena s přenosem vyšší odpovědnosti za vlastní zdraví a za rozhodování o způsobu léčby na občana. Světová zdravotnická organizace v programu „Zdraví 21“ doporučuje posílení odpovědnosti lidí za vlastní zdraví a chápání zdraví jako nejcennějšího majetku, který mají. Tento majetek je třeba chránit a aktivně vytvářet. Úloha společnosti spočívá v tom, že se volba pro zdraví stane pro jednotlivce snadnou volbou. To například znamená dostupné informace o rizicích, mládež si může vybrat z různých zajímavých aktivit, lze se stravovat zdravě, alkohol a tabák jsou zatíženy vysokou spotřební daní, nezdravé chování je penalizováno pojišťovnami atd.

Někteří politici předpokládají, že soukromé připojištění přinese větší odpovědnost občanů i nové zdroje do zdravotnictví. Podle evropských zkušeností se soukromé připojištění vyskytuje poměrně často, avšak nelze říci, že znamenalo jednoznačné přínosy. Zapojit občana více do zdravotnictví je jistě pozitivní. Finanční motivace přes vlastní kapsu, ať už formou připojištění či spoluúčasti, bývá účinná. Proto bychom neměli vzniku připojištění bránit, ale nemějme přehnaná očekávání, že se vyřeší problémy zdravotnictví.

Byrokracie

Máme velmi rozvinutý sociální systém, který pokrývá zdravotní a sociální péči pro všechny občany. Jak se často říká, stát se o občana postará od kolébky po hrob. Bohužel jakýkoli rozvinutý systém rakousko-uherského typu čelí nebezpečí postupné byrokratizace. To v praxi znamená, že ze své přirozenosti dává přednost udržování existujícího stavu, a tím brzdí rozvoj nových iniciativ a přístupů, které nezapadají do zavedených pravidel a přihrádek. Zejména pro neziskové organizace to představuje zásadní potíž.

Pokud má člověk problém, který leží někde mezi dvěma úřady, pak to často znamená, že jeho problém nepatří nikam. Oddělená administrativa a financování zdravotní a sociální péče neumožňují zabezpečit návaznost péče a vedou ke ztrátě celostního pohledu na osobnost člověka. Z mnohorozměrné osobnosti se stává jednorozměrný případ, který nemůže jediná sociální instituce sama o sobě vyřešit.

Ministerstva, úřady a další organizace proto musí ve vzájemné spolupráci podporovat zavedení integrovaných zdravotně sociálních služeb. Zvláště je třeba se zaměřit na nejvíce ohrožené populační skupiny. Moderní sociální systém musí být pružnější a vstřícnější k občanům.

Spěchej pomalu

Zdravotnictví prošlo od roku 1989 mnoha změnami. Přesto mnozí lékaři říkají, že pořádná reforma ještě nezačala a nastal čas do toho konečně „říznout“. Pravda je, že ani po dvaceti letech reforem nevíme, jakou právní formu by měla mít veřejná nemocnice, nepodařilo se změnit komplikované řízení fakultních nemocnic, zaostáváme v pojetí práv a povinností pacientů atd.

Povolební situace naznačuje, že příležitost pro reformy tu je. Věřím, že jsme se snad už poučili, že radikální a rychlá řešení příliš nefungují, protože vyvolávají všeobecnou nejistotu a destabilizaci. Pokud je třeba do něčeho konečně „říznout“, tak nikoliv do překotného provádění reforem, ale do vytyčení dlouhodobých cílů. Potřebujeme širší shodu na tom, kde budeme za deset let. Bez dlouhodobých cílů děláme pouze reformy pro reformy. Zdravotnictví mi připomíná běžce, který neví, kde je cíl závodu, takže buď běhá zmateně sem a tam, nebo bezradně stojí na místě.

Když víme, kam směřujeme, je každodenní drobná práce účinnější než velké reformy. Při testování nových léčiv na lidech platí velmi přísné předpisy a lékaři vědí, že je třeba opatrnosti. Škoda, že to někdo neřekl politikům při jejich pokusech se zdravotnictvím. Zdravotnictví není laboratoř pro neověřené experimenty na lidech, ale jde o velmi komplikovanou soustavu s mnoha vazbami, ve které pracují lidé, protékají velké peníze, a hlavně se tam pohybují pacienti, kteří hledají pomoc.

Budoucí zdravotnictví asi nebude řízeno jen státními institucemi, ani nebudou jen rozhodovat tržní obchodní vztahy. Zdravotnické systémy směřují k regulované soutěži, která však má mnoho různých podob. Zdravotní pojišťovny, zdravotníci i občané budou potřebovat čas k získání zkušeností.

Radím „spěchej pomalu“, protože nevydařená reforma může na dlouhá léta zabít i dobré myšlenky.

***

ZDRAVOTNICTVÍ V tomto seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci z praxe i akademici, nabízejí svůj pohled na budoucí změny, bez nichž se neobejdeme.

O autorovi: Martin Dlouhý, Vystudoval ekonometrii na Vysoké škole ekonomické v Praze a veřejnou a sociální politiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Přednáší na VŠE. Na studijním pobytu na Kalifornské univerzitě se zabýval financováním péče o duševně nemocné. Zabývá se vývojem zdravotní politiky a ekonomiky v ČR a zahraničí.

Módním typem politika v časech krize se stal typ „střídmý hospodář“. Kam oko dohlédne, od Británie přes Česko, Slovensko až po Maďarsko, se rodí středopravé vlády. Škrtání a reforem mají plná ústa, plné programy. Včetně té Nečasovy.
To je první evropský obrázek, zalitý sluncem, věř nám, milý voliči, dnes je ještě špatně, vezmeme to do ruky, trochu to zabolí, ale pak už bude dobře.
Druhý evropský obrázek je o poznání temnější: v Řecku při demonstracích hoří ohně, v Rumunsku padají staří lidé přes policejní zábrany při protestech proti snižování důchodů, milion Francouzů pochoduje proti zvýšení penzijního věku, Španělé chystají generální stávku proti všemu, v Německu nosí rozlícené davy transparent s nápisem „Důchod musí stačit k životu“… Tam už vlády začaly reformovat, spořit.
My jsme stále v prvním obrázku.
Druhému se nevyhneme.
I u nás se bude stávkovat a demonstrovat. Je snadné souhlasit s reformami, dokud se nás osobně nedotknou. Je snadné o nich nekonečně kvokat na politickém dvorku, dokud voliči nezakusí, zač jich bude loket. Snad jen ty ohně nevzplanou, jižní temperament nemáme.
Reformní temperament Nečasovy vlády naopak vypadá dobře. Sílu ve Sněmovně má jedinečnou, má i argument „dělají to teď všude“. Také plány nevypadají v hrubých rysech zle: reforma penzí, zdravotnictví, dávek, vzdělání. Všechny potřebujeme, jedna bez druhé nemá moc smysl. Když budou mladí špatně vzdělaní, země v mezinárodní konkurenci spadne jako listí, lidé si málo vydělají, málo odvedou na penze a lékařské ošetření rodičů i prarodičů, tuhé byrokratické systémy spolknou velký kus i z toho mála, co vyděláme a naspoříme. Jak se říká, reformy bolí, ale bez reforem to bude bolet víc.
Potud je vše v pořádku: vláda je na dobré cestě, Sobotkova opozice slibuje konstruktivní postoj a vláda opozici spolupráci při velkých změnách. Na idylku však nevěřme, jsme už velcí. Staré dobré koaliční hádání ohrožuje reformy víc než protesty voličů a útoky opozice.
Za reformního dravce tu máme TOP 09. Její ministři si sednou na největší balík peněz (skoro půl bilionu penzijních korun a čtvrt bilionu zdravotních). Ten samý balík se snadno stane sudem prachu. Jen si představme třeba reformu důchodů: se snížením pojistného z 28 na 23 procent souhlasí kdekdo – zlevní se práce, přidat zaměstnanci tisícovku bude pro firmu levnější než dosud, lidé si těch pár ušetřených procent uloží na svůj penzijní účet. Ale kde zadlužený stát vezme „vypadlých“ 50 miliard pro dnešní penzisty? A může ty budoucí nutit spořit v soukromých fondech? A když je nebude nutit, budou si ukládat dobrovolně? Vždyť my Češi na rozdíl třeba od Švédů spoříme na důchod strašlivě málo. Už vidím tu koaliční idylku!
Anebo zdravotnictví. Od jedné pojišťovny pro placení garantované péče véčkaři ustoupili. Naštěstí. Zrušit beztrestně a bez odškodnění nestátní pojišťovny dost dobře nejde. Anebo je nerušit a ponechat jim jen komerční připojištění? Nač se ale připojistit, je-li spoluúčast nízká? Už vidím koalici, jak ji zvyšuje na topkařských 25 procent! Exministr Julínek varuje. A co škrtání v dávkách? V porodném? V příspěvku na péči?…
Pravici spadla vláda téměř do klína. Nezvládne-li reformy, následnou desetiletku bude sedět v opozici. S rukama v klíně.

Petr HOLUB, moderátor

Co máme dělat, abychom byli bohatí? Odpověď na tuto otázku není zřejmá ani v případě jednotlivých občanů, ani u společnosti jako celku. Přední odborníci a podnikatelé proto dnes přicházejí s návrhem, jak prosperity a jistého výdělku pro všechny dosáhnout. Recept na novou průmyslovou velmoc s názvem Česká republika si poslechněte a magazínu Zaostřeno na finance, který připravují Český rozhlas 6 a Aktuálně.cz. Od mikrofonu zdraví Petr Holub. Musíme vytvořit novou ekonomickou politiku českého státu, navrhli experti a podnikatelé, kteří se sešli v pracovní skupině POPR. Základní směr vytyčila odcházející ministryně školství Miroslava Kopicová.

Miroslava KOPICOVÁ, odcházející ministryně školství

Naše budoucnost je i nadále v průmyslu. My jsme a zůstaneme průmyslovou zemí. Jdeme velmi silně proti evropskému trendu. Samozřejmě, že i průmysl se mění, že tam nabývají na rozsahu všechny ty přidané služby, hodnoty, logistika a tak dále, nicméně pořád to znamená, že se musíme vyrovnat s tím, abychom měli dostatek technické inteligence. Znalostní ekonomika je samozřejmě tažená především těmi nejvyššími úrovněmi co se týká i vysokého i školství, to znamená vysokého školství. Je pravdou, že jsme se pokusili, že se zvyšuje počet vysokých škol, respektive počet vysokoškoláků, a to až do míry, která devastuje kvalitu vysokého školství a nyní hledáme zpět cestu, jak bychom vlastně zviditelnili a ošetřili ten model, v kterém vychováváme naši elitu, to znamená ty nejvíce nadané a talentované lidi v rámci vysokých škol, ale pořád, i když zvyšujeme počty technických, absolventů technických škol, je jich pořád nesmírně málo. Víte, že žádná ze soukromých škol nemá, ani jedna není profilu technického nebo přírodovědného, ale ten problém je ještě horší v tom, že i ta čísla, která vnímáme, to znamená kolik vlastně máme technické inteligence, jsou zavádějící v tom, že dnes se školy přizpůsobují určitému lehčímu stylu života studentů a tyto obory už nejsou čistě technické, nejsou tak přísně náročné, obsahují v sobě celou řadu změkčených parametrů, oblastí, předmětů, které samozřejmě trošku ponižují ten profil absolventů technických škol v některých oborech. Budeme tedy muset projít náročnou reformou. Samozřejmě ty věci jsou nastartovány velmi zásadně. Víte, že nám prošla finanční pomoc studentům na této vládě, ale to zásadní, co se musí udělat, je skutečně diversifikace vysokého školství, zajištění kvality absolventů, nový způsob akreditace, který souvisí s kvalitou vysokých škol.

Petr HOLUB, moderátor

Ministryně Kopicová upozorňuje, že především vysoké školy musí dodávat kvalitní pracovní sílu pro průmysl. Proto také zahájila reformu vysokých škol. Jak konkrétně toho chce reforma dosáhnout vysvětlil na konferenci skupiny POPR rektor Vysokého učení technického v Brně Karel Rais.

Karel RAIS, rektor Vysokého učení technického v Brně

Máme společný strategický cíl, a to je v podstatě podpora přechodu české společnosti na znalostní společnost. To je strategický cíl, který nás nutí taky k tomu, aby se prováděla reforma terciárního vzdělávání. Ty operativní cíle, těch je celá řada, protože z mého pohledu je v podstatě ten zákon zastaralý, některé věci vůbec neřeší, je potřeba přerozdělit pravomoci a zodpovědnosti mezi stakeholdery na univerzitách. Jaké doporučení vlastně dáváme? Je jich celá řada, ale já bych vypíchl 3 základní věci. Za prvé je potřeba změnit model řízení vysokých škol. Je to o přerozdělení pravomocí a zodpovědnosti mezi správní radu, management univerzity a akademický senát. To je první věc a ona to je první balík problémů, který je potřeba řešit. Nám se líbí rakouský zákon v té radě a zjistili jsme, že řada věcí by se dala aplikovat, takže to je jakýsi model prostě, z kterého bychom chtěli vyjít. Mělo by to přispět k flexibilitě, osobní zodpovědnosti za univerzitní rozhodování a taky by to mělo přispět k větší vazbě na zaměstnavatele. To je první takový balík. Druhý balík je, zase to tíží univerzity poměrně hodně, je to dlouhodobý kontrakt mezi ministerstvem školství, čili státem a financováním univerzit. Dneska nabíráme studenty a nevíme v podstatě za kolik. To z podnikatelského pohledu je absurdní situace. Třetí věc, o které tady byla zmínka a já bych to chtěl podtrhnout, vazba financování na kvalitu univerzity. Vytváříme tým lidí, který průřezově přes resort by se měl zabývat kvalitou a měl by být navázán na další projekty z operačních programů. Tyhle ty 3 body, si myslím, že by bylo ideální, kdyby si novináři odnesli. Úprava modelu systému řízení univerzity, chceme dlouhodobý kontrakt mezi státem a univerzitami o financování a kvalita. Je potřeba tlačit na kvalitu. Jinak je tam řada zajímavých věcí. Jmenování profesorů a docentů z praxe v Anglii, v Americe, všude je zřejmé, že můžou být profesoři i z praxe, tady u nás ty bariéry jsou tak velké, že je problém prostě, aby se lidi k tomu dostali. Tak, jak tady zaznělo, otázka akreditace. Dneska se akreditují studijní programy, jsou to tisíce programů, je potřeba akreditovat studijní obory.

Petr HOLUB, moderátor

Rektor Rais doporučuje větší účast průmyslových firem ve vedení univerzit a také změnu oborů, které budou vysoké školy nabízet. Tento směr ještě podtrhl prorektor Vysoké školy ekonomické Jiří Voříšek.

Jiří VOŘÍŠEK, prorektor Vysoké školy ekonomické

Na začátku tohoto tisíciletí vláda začala realizovat pobídky i do ICT sektoru, které se zrealizovaly, máme tady příklady IBM, DHL a další. Důsledek tady těch reforem byl, že se zvýšil počet investic poměrně velmi několikanásobně, ale současně se stalo, že vysoké školství nebylo schopné vůbec dodávat odborníky v této oblasti, kdy jsme to měřili v roce 2007, tak v roce 2007 vysoké školy vyprodukovaly 2600 informatiků a požadavek byl na 4000. Přitom nám ale počet vysokoškoláků roste, jenže protože to nebylo koordinováno s financováním vysokých škol, vysoké školy do té doby a do současné doby jsou pořád placeny za studující hlavu, nikoliv za to, co ta hlava umí a jestli najde na trhu práce vůbec nějaké uplatnění, takže to je ten zpětný pohled. A do budoucna, když se teďkon podíváte, jak se připravují některé reformy a snižování dluhů, tak možná nepostupujeme dosti sofistikovaně, a sice snižovat dluh tím, že procentně snížíme finance jednotlivých ministerstev nebo počet lidí, víme vůbec, jaké dopady na služby státu to bude mít? Neměli bychom jít obráceně, že bychom měli přesně zmapovat kolik která služba stojí, kolik je tam lidí, jaké efekty přináší a jít tak, že budeme redukovat některé služby nebo některé posilovat a z toho pohledu taky financovat stát?

Petr HOLUB, moderátor

Jinými slovy prorektor Voříšek doporučuje, ať stát nepodporuje studijní obory, které nejsou žádány na pracovním trhu. Prosperita České republiky závisí na spojení vzdělanosti a průmyslu, tvrdí zástupci vysokých škol. Jak jejich nabídku přijímají představitelé firem uslyšíme vzápětí. Ředitel marketingu společnosti Škoda Auto Radek Špicar prohlásil, že prohloubit spolupráci je nejvyšší čas.

Radek ŠPICAR, ředitel marketingu Škoda Auto

My jako poměrně velká průmyslová firma, myslím, že můžu hovořit za celý svaz průmyslu, vidím jednu z největších bariér dalšího rozvoje českého průmyslu ve vzdělávacím systému a ten problém spočívá v tom, že, kdybych to měl shrnout do 1 věty, nabídka vzdělávacího systému se ne úplně potkává s poptávkou u zaměstnavatelů. To je dlouhodobý problém, v období před krizí byl velmi palčivý, během krize se ta situace z pochopitelných důvodů celkem stabilizovala. My očekáváme, že po odeznění krize to opět bude jeden z největších problémů české ekonomiky. Jak to vypadá v praxi? V praxi to alespoň podle naší zkušenosti vypadá tak, že se nám nedostává absolventů s nízkou kvalifikací, které ale česká ekonomika a český průmysl stále potřebuje. Vy asi víte, že my jsme v uvozovkách jakýmsi, jakousi průmyslovou velmocí v rámci evropské sedmadvacítky. Podíl průmyslu na českém HDP je velmi vysoký, jeden z nejvyšších v evropské sedmadvacítce. Zda je to dobře nebo ne je asi na jinou diskuzi, ale tak to stále je a myslím, že ještě několik let to tak bude a průmysl potřebuje nízko kvalifikovanou pracovní sílu. Té se ale bohužel nedostává. Naše firma to vyřešila tak, že si založila vlastní učňovské středisko, protože ta poptávka, která v našem případě je několik stovek absolventů s nízkou kvalifikací každý rok, prostě nebylo možné zajistit na trhu práce. To si můžeme dovolit my, ale asi těžko je to systémové řešení, které by si mohly dovolit další firmy. Ten problém je ale ještě mnohem hlubší, a to z toho důvodu, že nám chybí zároveň také odborníci s vysokou kvalifikací. Česká ekonomika se musí změnit v ekonomiku zaměřenou na vyšší přidanou hodnotu, na export, na inovace, výzkum a vývoj, musí se změnit i průmysl. Průmysl to ví, snaží se o to, ale, jak říkám, jedním z největších problémů je právě nedostatek absolventů s vysokou kvalifikací. Opět, jak to vypadá praxi. V praxi to vypadá tak, že když se Škodě Auto podaří vydělat miliardu a půl, kterou potom investuje do rozšíření svého technologického centra, které se tím stane třetím největším technologickým centrem v rámci celého koncertu Volkswagen, tak se ukáže, že tím největším problémem není získat ty peníze, kterých je poměrně hodně, ale tím největším problémem je naplnit to technologické centrum odborníky, inženýry, kteří by tam pracovali na projektech nejenom pro Škodu Auto, ale pro celý koncern v oblasti výzkumu, vývoje a inovací. A já jsem měl nedávno příležitost sedět s obchodními rady všech členských států Evropské unie, s obchodními rady velvyslanectví členských států Evropské unie, kteří za námi přijeli do Škody Auto a ti mi potvrdili to, co my vidíme už několik let, že je to i obrovský problém pro získávání zahraničních investic do České republiky, protože oni stále říkají, že navzdory krizi by jejich firmy, italské firmy, francouzské firmy, německé, rády v České republice investovali a že jeden z největších problémů, které oni vidí, je právě nedostatek kvalitní pracovní síly, kterou by mohli do svých center sdílených služeb, technologických center, vývojových center, center najímat. Takže skutečně se zdá, že je to velký problém. Druhá věc, to procesní hledisko, které se týká reformního úsilí v České republice. My máme dlouhodobě problém, že v České republice chybí nebo České republice chybí vize a chybí strategie. Já si myslím, že tak malá země, v uvozovkách malá země, jako je Česká republika, potřebuje vizi, potřebuje strategii, potřebuje vědět, na to se má zaměřit, co jsou ty růstové faktory, na které je potřeba se soustředit.

Petr HOLUB, moderátor

Říká marketingový ředitel Škodovky Špicar. Personální ředitelka společnosti ČEZ Hana Krbcová dokonce vyzývá reformátory, ať změny ve školství co nejvíc urychlí.

Hana KRBCOVÁ, personální ředitelka ČEZ

Naše společnost potřebuje zaměstnance zaměstnané a ne nezaměstnané a energetika, to je obor, který může přinést nebo přispět k tomu řešení, ale opravdu cítím hrůzu, když se zpomalují reformy školství a když by ty věci neměly běžet tak rychle, jak je potřeba. Odkud bychom potom ty zaměstnance vzali? Ty naše čísla jsou zjevné, my je píšeme stále dokola, 12 000 zaměstnanců do roku 2020, to je obrovské množství. Ty reformy musí být zásadní, masivní, musí vystoupit z těch škol do společnosti, protože nestačí pouze ty reformy uvnitř škol, ale ta společnost se musí zreformovat, naše děti musí do těch škol nastupovat. Pokud ty děti do těch škol nenastoupí, tak my nebudeme mít odkud vlastně ty zaměstnance zaměstnávat, takže ty reformy školské já vidím jako klíčové, to jsou ty věci, které my chceme podpořit.

Petr HOLUB, moderátor

Uvádí Hana Krbcová ze společnosti ČEZ. Poptávku své firmy po kvalitních lidech potvrdil také generální ředitel české pobočky IBM Vladek Šlezingr.

Vladek ŠLEZINGR, generální ředitel české pobočky IBM

My jako zaměstnavatel zaměstnáváme, přes 90% našich zaměstnanců jsou absolventy vysokých škol, to znamená pro nás je naprosto klíčové, aby vysoké školy produkovaly odborníky, kteří jsou schopni se orientovat v tom, kam se ten svět dneska ubírá. To je jedna rovina. Druhá rovina, která je neméně důležitá, my potřebujeme mít taky odborníky, se kterými ten dialog můžeme vést na straně našich zákazníků, na straně průmyslu, na straně vůbec té společnosti. I tam dneska velice pokulháváme, to znamená my jsme, a proto říkám, že tu nejsme náhodou, my jsme připraveni se velice výrazně podílet na těchto reformách, být velice blízko, spolupráce s vysokými školami, ale zároveň investujeme velké prostředky do vědy a výzkumu a považujeme to opravdu na naprosto klíčové pro další vývoj této společnosti. Jedna z věcí, která mi tady nezazněla příliš nebo kterou jsem tady nezaznamenal je i samotný trh práce a vlastně dopad reforem na to, jakým způsobem dneska trh práce funguje a jakým způsobem by vůbec reforma trhu práce měla být nějakým způsobem součástí té propojenosti, o které se tady hovoří, protože jsou odvětví, které, dá se říct, upadají, jsou odvětví, které nastupují a které nějakým způsobem výrazně půjdou dopředu a i reforma trhu práce dle mého názoru s tímhle tím velice výrazně souvisí.

Petr HOLUB, moderátor

Víc vysokoškoláků a liberální poměry na trhu práce žádá šéf IBM Šlezingr. Majitel společnosti Linet Zbyněk Frolík, který vyrábí nemocniční lůžka, zase žádá vyšší státní podporu pro firemní výzkum.

Zbyněk FROLÍK, majitel společnosti Linet

My v té vědě máme trošku problém, že si myslíme, že ne úplně zcela nás veřejnost dobře chápe. Je to o tom, že musíme umět i vysvětlit, jaký je význam základního aplikovanýho výzkumu a vývoje v tom smyslu, že základní výzkum je především příspěvek českých vědců a daňových poplatníků, který to platí, ke světovému poznání jako odraz civilizační úrovně České republiky a aplikovaný výzkum slouží především ke kapitalizaci investic v reálných produktech, k tvorbě nových pracovních míst a tím pádem přispívání do rozpočtu a de facto i zajištění financování budoucích důchodů tak, jak již tady bylo řečeno. Oblast inovací, které na rozdíl od klasické vědy většinou vedou k nějakému pozitivnímu skoku a k podstatě větší přidané hodnotě. Naše zkušenost je, že vyrábíme-li nebo poskytneme-li třeba i zahraničních investicím prostor pro zaměstnání, tak se zbavíme problému platit nezaměstnané. Ovšem otázka je, kolik zahraničních investic přináší reálně daňové výnosy, pokud je to jenom montovna třeba. Druhá úroveň je, že vyrábíme nějakou komoditu, ale komodita nebo to, co je srovnatelný s čímkoliv ve světě, přináší zhruba čtyř až osmiprocentní ziskovou, průměrnou ziskovou marži, což není žádný zázrak. V okamžiku, kdy přinesete inovovanej produkt s nějakou myšlenkou, ať už je to v oblasti designu nebo vlastnosti a podobně, automaticky ta marže letí ke 20% a z toho si už můžeme přesně spočítat ten obrovskej rozdíl, ten příspěvek, co to zpětně může přinést potom do státního rozpočtu, pokud budeme na inovace orientovaný.

Petr HOLUB, moderátor

Doporučuje podnikatel Frolík. Za akademický sektor ještě odpověděl profesor Karlovy univerzity Michal Mejstřík, který nabídl konkrétní možnost, jak se už dnes mohou firmy podílet na výchově svých budoucích kvalitních zaměstnanců.

Michal MEJSTŘÍK, profesor Karlovy univerzity

Těsně spolupracujeme různou formou s praxí. Jednou tou formou je například stále ještě ojedinělý způsob takzvaných CZERs, kdy vlastně 7 českých firem dlouhodobě podporuje nejrůznějším způsobem sponzoruje výuku a bádání našich studentů, takže ty czerholders, to je docela ojedinělá praxe a já si myslím, že je zodpovědností průmyslu, že prostě nemůžeme očekávat pravidelně zdroje pouze ze strany státu. My musíme očekávat zdroje v oblasti vysokého školství i v oblasti možná i středního školství, aby přicházeli i z oblasti průmyslu. Průmysl prostě nemůže tunelovat školy jenom tím, že by čekal s nataženou rukou, že dostane ty absolventy hotové. On se na tom musí aktivně podílet nejenom svým úsilím, ale dokonce i svými prostředky, například tou formou těch zmíněných CZERs a já to velice oceňuju, nebudu tady zmiňovat ta konkrétní jména, ale považuju to za velmi perspektivní cestu. Na druhé straně i ty sami studenti musí být vtahováni do řešení smysluplných úkolů.

Petr HOLUB, moderátor

Kdo chce vydělávat, musí pracovat, vychází z porady expertů celkem očekávaný výsledek. Předtím ale musí najít vhodný průmyslový obor, získat v něm co nejlepší znalosti a pak už zamířit do výroby moderních technologií. Pokud se tak rozhodne většina lidí, prosperita nemůže minout ani celou Českou republiku. Plán nových pracovních míst a nové prosperity představený pracovní skupinou POPR dnes reprodukoval magazín Zaostřeno na finance, který připravili Český rozhlas 6 s Aktuálně.cz. Techniku měla na starosti Markéta Bydžovská, pořadem provázel Petr Holub.

Reformy bolí. Tak se to obvykle říká. Zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

PODNIKÁNÍ

V novém seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na nezbytné změny, bez nichž se neobejdeme.

České podnikatelské prostředí se za posledních 20 let změnilo k nepoznání. Po Listopadu zde byla obrovská emocionální energie, lidé byli ochotni přinášet oběti, začínající podnikatelé a privatizátoři pak daleko více riskovat. Lze říci, že to bylo nejlepší podnikatelské prostředí, jaké kdy mohlo vzniknout.

Naopak z pohledu určitého „podnikatelského komfortu“ je to lepší dnes. Máme zde dobrou infrastrukturu a relativně levné prostředí, nejen co se týče pracovní síly, ale i oblasti vývoje a konstrukce. Podnikatelé jsou kapitálově vybaveni a republika má image standardní rozvíjející se ekonomiky. Ať jedu kamkoli, berou mě jako podnikatele z Evropské unie, ze země ležící nějakých 300 kilometrů od Berlína. Otázkou je, zda toho naši podnikatelé využijí, zda si uvědomují, že je třeba vytáhnout paty ven.

Rizik bude přibývat stále víc

Život nám navzdory tomuto pokroku začíná ukazovat, že rizik bude daleko více, než jsme si kdy dokázali představit. Všimněme si, jak se nám za poslední dva roky změnilo vnímání světa, jak moc se změnila akceptace úspor a jaké obavy mají lidé ze zadlužení. Ze socialismu do kapitalismu jsme se snesli na sociálním padáku, a abychom dopadli měkce, vznikl ve státních financích deficit, který je třeba srovnat. Život na dluh je v západním světě dnes už tak běžný, že například Britům spotřebuje 25 procent HDP, takže každá čtvrtá libra jde na splácení dluhu. U nás to tak hrozné není, ale i my jen na úrocích splácíme 70 miliard ročně. A nevíme, jaký rating dostaneme za dva roky, zda nebudeme platit 100 miliard, i když to bude ze stejné dlužné částky.

Svět je zkrátka plný turbulencí. Nevíme, zda se nepodaří Íránu vyrobit jadernou bombu. A co sociální smír v Číně? Vydrží? A jak dopadne eurozóna?

Začínáme žít ve velkých nejistotách. Po relativně pohodlném období od zhruba 70. a 80. let do desátých let tohoto století let se mění celosvětové klima. My podnikatelé se jen modlíme, abychom měli zřetelné základní podnikatelské linie, abychom se v těch neznámých zorientovali. Ovšem není to jen náš problém – všichni si musí zvyknout, že budeme neustále překvapováni problémy.

Podnikatelé se nebojí, stát by měl

Podnikatelé, mají-li invenci, si na své ve světě přijdou, ať v Česku nebo jinde. Mají totiž nápady a schopnost vymyslet přidanou hodnotu. Z našeho hlediska větší či menší krize přicházejí a jsou tady proto, aby vyrovnaly bubliny. V přírodě jsou evoluční procesy, které nedovolí krize typu „hodně zajíců, pak hodně vlků, pak ani zajíci, ani vlci“. Jenže člověk se snaží řídit budoucnost rozumem, a kdyžmá např. ve finančním sektoru supersofistikované nástroje jako opce opcí či tvorbu bankovních derivátů, leccos do toho může zakuklit a pak to zase ředit, čímž se svět dostává do bublin. Každá krize je z tohoto pohledu přirozená reakce přírodního typu na nerovnováhy v hospodářství. S kolegy jsme si často říkávali, že nekonečný řetěz výdělků bank musí přestat.

Jenže když má podnikatel problém, umí mu čelit. Zredukuje náklady, změní podnikání, občas bohužel propustí lidi, klidně 50 procent zaměstnanců – a přežije. Stát má s podobným rizikovým managementem potíže. Když má zredukovat pět procent svých zaměstnanců, je to tragédie. Stát je velmi nepružný, není na krizi připraven a nemá rezervy. Proč taky, když si může pořád půjčovat! Nějakých 80 procent populace se přitom v časech krize obrací právě na stát a čekají, až zařídí zázrak.

Zatímco jednotlivec, třeba v případě hypotéky, musí nést důsledky zadlužení, se státním dluhem je to jinak. Na stát nikdo netlačí. V parlamentu sedí poslanci, jejichž míra odpovědnosti končí u několika měsíčních platů. A tihle lidé rozhodují, co tady bude za dvacet třicet let, a když něco neudělají – třeba důchodovou reformu – bude to vážné. Každodenní život podnikatele naopak tvoří riziková analýza, ať jde o přijímání lidí, povyšování či vývoj produktů. Rizik jsou stovky a tisíce. Způli je uvažování podnikatelů velký optimismus a víra v lepší zítřky, to je motor, který je žene do podnikání. Druhá část je brzdí, varuje, aby neudělali chybu. Proto jsou na problémy krizí mentálně daleko lépe připraveni, i když ne všichni stejně.

Stát má ovšem s řízením rizik velký problém. Kdyby je pojmenoval, mohl by přes média veřejnost informovat, vzdělávat, aby tu kterou problematiku správně prezentoval. Ale politici chtějí být hezcí a rizika jim přes rty nejdou. Začnou, až když se to hodí do kampaně nebo když už teče do bot.

Navíc platí, že čím je člověk levicovějšího zaměření, tím krátkodobější uspokojení svých potřeb požaduje. Čím je to konzervativnější politik, tím spíš přemýšlí i o rizicích. Rozdělení na levici a pravici nelze redukovat na to, že jedni chtějí přerozdělovat a druzí šetřit. Pravý rozdíl je ve způsobu uvažování o budoucnosti a dlouhodobých perspektivách.

Existují recepty na tyto potíže? Je snadné říci, že my podnikatelé chceme třeba nízké daně. Jenže my takhle neuvažujeme. Víme totiž, že když se daně zvednou, musíme to akceptovat. Daleko důležitější je pro nás stabilní prostředí, například rovnováha mezi tím, jak si budou jednotlivé segmenty společnosti utahovat opasek. Není přitom chyba, že máme nejméně chudých v EU – čím spokojenější společnost, tím lépe. Ale veze se na tom moc černých pasažérů, takže nejde o to, sociální systém rušit, nýbrž spíše adresně reformovat, aby se černí pasažéři vyhnali ven a zajímali o práci.

A pokud se snižování deficitu přenese do DPH, sníží se trochu spotřeba, ale aspoň se uvolní před supermarkety. Stejně se tam většina věcí prodává z dovozu, takže to naši ekonomiku moc nepostihne.

Důležité však je, že voliči nyní namíchali karty velmi státoprávně. Z volebního výsledku víme, že průměrný volič v ČR je člověk, u něhož převažuje zdravý selský rozum, uvědomuje si rizika a karty rozdává tak, abychom nedopadli špatně. A co by měl tedy stát jako manažer prostředí udělat?

Pět úkolů

1. Je třeba pragmaticky dotáhnout důchodovou reformu, aby mladší lidé automaticky přebírali část břemene. Ženy u nás nerodí, tak je načase, abychom to odpracovali.
2. Je třeba dotáhnout reformu zdravotnictví a definovat zdravotní standardy, na které tento stát má peníze. Je mýtus, že budeme mít vždy všechno zadarmo.
3. Nezbytná je i reforma vysokého školství a reforma terciárního vzdělávání. Musí vzniknout přirozené propojení mezi školami a výzkumem. Studenti nemají jen chodit do školy, učit se skripta a dělat zkoušky. V českém prostředí je vědec pro běžnou populaci nadčlověk, takže vše, co řekne, se považuje za správné. A je jedno, zda studuje předvolební výzkumy, což je trochu pochybné, anebo objeví lék, který vydělá republice miliardy. Potřebujeme proto výzkumné univerzity, aby se výzkum na půdě ústavů a akademie spojil s výzkumem z vysokých škol a studenti měli automaticky přístup k tomu, na čem se bádá. Je třeba také změnit vzdělání na středních a základních školách – učit děti víc přemýšlet a udělat z matematiky povinný maturitní předmět.
4. Z hlediska podnikatelství je klíčové zjednodušit administrativu. To znamená zavést jedno výběrní daňové místo a všechno směřovat do jednoho úřadu, kde klient – ať fyzická či právnická osoba – bude mít konkrétní konto, na které by směřovaly všechny platby vůči státu. Je třeba odstranit výjimky a zjednodušit formality typu daňového přiznání.
5. Důležité je i vyřešení korupce, ale ne odposlechy a agenty, nýbrž pomocí prevence – průhledností zakázek, otevřenou dokumentací na internetu, v rozumných situacích aukcemi, jindy veřejnou soutěží,

O autorovi: Zbyněk Frolík, Manažer roku 2009, spolumajitel firmy Linet, patřící mezi pět největších světových výrobců nemocničních lůžek. Člen Akademie světových podnikatelů, rady Exportní akademie ČR při agentuře CzechTrade, předsednictva Svazu průmyslu a dopravy, Rady vlády ČR pro vědu a výzkum, člen neformální sítě osobností podporujících reformy (POPR)