Hlavním problémem podniků při investování do vědy a výzkumu není nedostatek peněz, ale především nedostatek vzdělaných odborníků. S tím souvisí i problémy na trhu práce, které jsou způsobeny špatnou legislativou a právě nedostatkem kvalitní pracovní síly. Na dnešní konferenci k nové hospodářské a sociální strategii EU Evropa 2020 to uvedl poradce Svazu průmyslu pro hospodářskou politiku Radek Špicar.

„ČR je závislá na průmyslu a je velký nedostatek studentů a absolventů technických oborů. Například pro Škodu Auto by nebyl problém investovat 1,5 miliardy, ale problémem je nedostatek lidí,“ uvedl Špicar. Přitom podle něj se s nedostatkem odborníků potýká i například ČEZ při dostavbě Jaderné elektrárny Temelín, kde mu chybí kolem 6000 inženýrů.

Strategie Evropa 2020 je podle Špicara dobrá v tom, že se zaměřuje vedle vysokých škol i na školy střední a základní. „Již dnes existují studie, které poukazují na nedostatky v této oblasti. Čeká nás generace absolventů základních škol, která neumí počítat, myslet, diskutovat. Stane se to, že základní školství začne produkovat studenty, kteří nebudou schopni studovat,“ dodal.

Podle studie pražské pobočky konzultantské společnosti McKinsey and Company může Česká republika kvůli špatnému stavu školství přijít v příštích letech o stamiliardy korun. Neuspokojivá úroveň školství začne totiž výrazně oslabovat ekonomiku. Problém podle studie začíná už na základních školách. Českým žákům se stále zhoršují jejich počtářské a čtenářské dovednosti, které jsou přitom klíčové mimo jiné i pro úspěšné zvládnutí vysoké školy. Podle propočtů studie by se HDP mohl do roku 2050 propadnout o 11 procent ročně, což je v dnešní době 400 miliard korun.

V tuzemském výzkumu je podle Špicara největším úskalím rozdělování peněz, které směřují podle něj hlavně do institucionálního výzkumu. „Dáváme peníze institucím, kde nevíme, kam ty peníze jdou,“ uvedl. Musí se tak podle něj změnit financování s důrazem na projekty. „Navíc v našich podmínkách je nutné dbát více na financování aplikovaného výzkumu, tím ale neříkám že základní výzkum není důležitý,“ dodal.

Velmi důležité je tak podle něj zachovat daňové úlevy pro firmy při jejich investicích do vědy a výzkumu. „Díky tomu do Česka zahraniční firmy chodí. Navíc musí fungovat spolupráce mezi podniky a univerzitami. Ta prostě nyní v ČR nefunguje,“ uvedl.
Novou strategii představila EU v první polovině roku 2010. Tato strategie má pět hlavních cílů. Kromě vyšších investic do vědy a výzkumu, zlepšení úrovně vzdělání, ochrany životního prostředí a potírání chudoby mezi ně patří i cíl zvyšování zaměstnanosti.

Podle některých odborníků ovšem naplňování strategie je ohroženo odeznívající krizí, která způsobila mnoha zemím velký nárůst schodků veřejných financí. Do roku 2015 bude mít podle ekonomů řada zemí, například Španělsko nebo Velká Británie, taková rozpočtová omezení, že nebudou mít prostor pro aktivní politiku, kterou strategie vyžaduje.

„Strategie je více než dříve podmíněna makroekonomickou i rozpočtovou stabilitou. Za uplynulá tři léta se fiskální disciplína zemí velmi zhoršila, ekonomický stav eurozóny je nejhorší od jejího spuštění v roce 1999,“ uvedl vedoucí Kanceláře pro Evropskou unii České spořitelny a člen NERV Petr Zahradník.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má přitom ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Jestli si chce Česká republika alespoň udržet svou životní úroveň, nemůže si vystačit s postavením dodavatele méně kvalifikované práce. Musíme opustit pozici rozvojové země a stát se zemí rozvinutou se všemi parametry – i za cenu přesunu málo kvalifikované práce mimo republiku. Jsme teď ve výhodné pozici zařadit semezi vyspělé země a nesmíme tu šanci propást. Že jsme malá země? Jsme přece srovnatelní s Finskem, Švédskem, Izraelem, Tchaj-wanem či Singapurem.

Naší výhodou byla levná práce. Už není

Dynamicky rostoucí ekonomiky v Asii a Latinské Americe jsou schopny nabídnout přitažlivé podmínky pro technologicky náročné investice, stále silněji pronikají i do segmentů s vyšší technologickou náročností. Jejichmotivace dohonit Západ je mnohem silnější než naše. Zároveň produkují vysoce vzdělané odborníky. Demografický vývoj jde proti nám. Vždyť Čína má 25 procent lidí s vysokým IQ – a Indie 28 procent. To je dohromady více lidí než celá populace Severní Ameriky. Tyto zeměmají více talentovaných dětí než USA všech dětí. V Číně ročně absolvuje vysoké školy několikanásobně více studentů (6 milionů) než v Evropě (2,5milionu). Pokud jde o počty na technických vysokých školách, je to ještě větší rozdíl -v Číně technické obory zkrátka „letí“. Budeme některé z jejich talentů potřebovat.
Česko nyní ztrácí řadu konkurenčních výhod, které nám pomáhaly růst v minulosti. Jsme jednou z nejdražších rozvíjejících se zemí. Jsme z hlediska ceny práce čtyřikrát dražší než Čína, dvakrát než země Balkánu a o polovinu dražší než Slovensko či Polsko.
Proto musíme hledat jiné výhody – nabídku jedinečného, soustavně inovovaného zboží a služeb. Globální trh práce nás vystavuje stále více konkurenci nových center mimo „západní svět“, jejichž politický význam roste. Zároveň klesá podíl výrobních amontážních činností, na významu nabývají služby a znalosti.

Na méně rozvinutém břehu

V České republice nám velmi chybí dlouhodobá vize rozvoje. Proto máme takové problémy při prosazování reforem, které mají zajistit prosperitu země a umožnit občanům kvalitní život. Vize -představa, kam chceme směřovat – nám umožní jednotlivé reformy, o kterých na tomto místě psali přední odborníci, vnímat ve vzájemných souvislostech. Česká ekonomika rapidně rostla v letech 2003-2008. Masivní příliv přímých zahraničních investic pomohl Česku vytvořit 130 tisíc nových pracovních míst. Průmysl byl náš nejrychleji rostoucí sektor, jehož podíl na celkové zaměstnanosti byl v roce 2008 nejvyšší mezi všemi státy EU. Investiční pobídky vedly především ke vzniku průmyslových podniků s výrobními a montážními linkami (z celkového počtu to bylo 99 procent v roce 1999 a ještě 76 procent v roce 2007). Přestože šlo o silné investice, z hlediska konkurenceschopnosti v nich byl jeden háček: směřovaly převážně do oborů s poměrně nízkými nároky na znalosti zaměstnanců (automobilový průmysl, elektrotechnický, strojírenství, plastické hmoty). Stali jsme se tak součástí významného trendu přesouvat tyto typy výrob a služeb z nejvyspělejších zemí do zemíméně vyspělých.
Potíž je v tom, že jsme se ocitli na té „méně rozvinuté“ straně. Měli jsme k tomu dostatečně kvalifikovanou pracovní sílu a ekonomický růst v cílových trzích českých exportérů, zejména v západní Evropě, byl pro naši expanzi dostatečně silný. Byl to snadný úspěch. Obrácenou stranou našeho úspěchu se stala silná závislost na exportu dílů, které výrobci ve vyspělejších zemích dávali dohromady. Důsledkem tohoto preferování investic do méně náročných odvětví je malý „tah na branku“ v oblasti inovací, malý zájem o výsledky výzkumu ze strany podniků, snížení náročnosti studia na všech úrovních škol, a tudíž i nedostatečná podpora kvality školství a výzkumu. Intenzivní investice do práce nepřispěly znalostem.

Šťastný (?) nový svět

Zároveň však úspěch investic s nízkou přidanou hodnotou pomohl přesvědčit investory, že je zde prostor i pro operace s vyšší přidanou hodnotou. Na to je však třeba reagovat rychle a rozhodně a dokončit klíčové změny ve vysokém školství a ve výzkumu a vývoji.
Je třeba chápat kontext, ve kterém se reformy, které musíme udělat, odehrávají. Exponenciála vývoje technologií je ohromující. Pro názornost uvádím: v roce 1984 existovalo na světě 1 000 počítačů. V roce 1992 již jeden milion, v roce 2000 jedna miliarda. Letos jsou na webu připojeny dvě miliardy lidí. 500 milionů registrovaných uživatelů sociální sítě Facebook by vytvořilo třetí nejlidnatější zemi světa. Googleměsíčně zaznamená 31 miliard dotazů, v roce 2006 to bylo „jen“ 2,7miliardy. Tranzistor, základní stavební jednotka digitálního věku, byl vytvořen před šedesáti lety. Dnes připadají miliardy tranzistorů na osobu a jeho cena je jedna stomiliontina haléře. Na internetu je kompletní lidský genom. Šaty, léky i motorový olej mohou být vytvořeny biologickými organismy. Deset špičkových povolání před šesti lety ještě neexistovalo. Věda dnes udělá více objevů za rok než nedávno za desetiletí.

České školství: relikt průmyslové éry

Nová ekonomika je globálně propojená, rychle se měnící, s rostoucím důrazem na znalosti a dovednosti pracovníků. Práce se přesunuje tam, kde může být daný úkol nejlépe proveden. Jsme schopni v tomto světě konkurence obstát?
Naše školství je stále produktem průmyslové éry, spíše než podnikatele a tvůrčí pracovníky vychovává řadové zaměstnance. Naši studenti nemají dostatečnou možnost pracovat se špičkovými technologiemi a vyzkoušet si, jak své znalosti využijí v podnikové praxi. Tyto standardy je proto třeba zabudovat do osnov. Bez matematiky to nepůjde. Je zcela zásadní řádně dokončit započatou reformu vysokých škol! To znamená nový způsob financování, diverzifikaci vysokých škol, podporu kvality místo masovosti, otevřenější a dynamičtější řízení vysokých škol. Reforma započala a nesmí se zastavit. Máme jedinečnou šanci financovat ji ze strukturálních fondů Evropské unie.

Bez vize to nepůjde

Je nutné zavést chybějící články v systému podpory inovací. České výrobky musí v příštích letech soutěžit na světových trzích kvalitou a nikoli cenou. Naší nadějí jsou malé české inovativní podniky, přinášející unikátní know-how, postavené na výsledcích výzkumu. K tomu potřebujeme zejména finanční prostředky (fondy na podporu inovativního podnikání). Bytostným zájmem České republiky je přilákat kvalitativně náročné zahraniční investice, které přijdou, půjdeme-li jim naproti vynikajícími výsledky v technologiích a nabídkou kvalifikovaných odborníků.
Přechod na tuto „znalostní“ ekonomiku je jediný způsob, jak zajistit našim obyvatelům do budoucna odpovídající kvalitu životní úrovně či hospodářský a sociální rozvoj. Musíme dokončit reformy a poté významně investovat do rozvoje znalostního trojúhelníku (vzdělávání, výzkum, inovace) a ukázat skutečný potenciál naší vědy. To je šance, aby ČR byla vnímána jako vyspělá a konkurenceschopná ekonomika.
Neschopnost se na této vizi dohodnout a stát za ní se může ukázat jako hlavní překážka, která nám zabrání využít příležitost nejen se přizpůsobit, ale také mít prospěch z převratných technologických, sociálních a politických změn.
Žijeme ve výjimečné době – naše schopnost využít této příležitosti bude mít dopad na kvalitu života celých generací.

Miroslava Kopicová Vystudovala obor výchova a vzdělávání dospělých na Univerzitě Karlově. Byla dvakrát ministryní školství (v letech 2006 a 2009-2010). V rámci předsednictví EU předsedala Radám ministrů pro vzdělání, konkurenceschopnost, mládež a sport. Je členkou Rady pro reformu vysokoškolského vzdělávání.

VIZE Poslední díl seriálu, v němž psaly osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Příští sobotu začíná nová série článků o tom, jak Českou republiku ovlivní podzimní senátní a komunální volby.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má přitom ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Pokud měla krize aspoň trošku vést ke změně uvažování, pak snad dochází k postupnému kolapsu představy, že politik je tu od toho, aby vyráběl růst ekonomiky. Hlavní zodpovědnost politika či političky je umět hospodařit se svěřeným, tedy neutrácet víc, než je mu nebo jí svěřeno, a výdaje vydávat s čistým svědomím řádného hospodáře. Český politik (ale ani třeba ten německý) nemá na růst skoro žádný krátkodobý vliv. I Německo je závislé na přízni nebo nepřízni globálního ekonomického větru – ano, politik se může na horší nebo lepší počasí lépe či hůře připravit, ale to je asi tak všechno. Jinými slovy chtít po politikovi, aby skládal účty z toho, jak ekonomika roste, nebo ne, je jako vyčítat mu, že letos bylo deštivé léto. Jediné, co moudrý politik může udělat, je mít připravený deštník nebo železné rezervy. Mentalita naší západní civilizace však byla taková, že v rámci zvyšování možnosti růstu – protože nám po mnoho let vládla mantra „růst, růst“ -jsme si v nějakém zvláštním raplu rozhodli v rámci bujarého večírku sníst a propít železné rezervy.
Kvazi zbankrotované státy, jako Maďarsko, Řecko nebo Kalifornie, se tak stávají jen výstražnou špičkou ledovce, nápisem na zdi pro nás pro všechny, že malování čerta na zeď v tomto případě nebylo planým strašením či slyšením trávy růst.

Tahání pilky a čerta za ocas

Před rokem zachraňoval stát ekonomiku, a bylo to tak správně. Nyní, zdá se, není ohrožena ani tak bezprostředně ekonomika jako spíše stát. Krize se, obrazně řečeno, přestěhovala z úrovně ekonomiky na úroveň státu. Tedy jinak řečeno, mám pocit, že jsou to spíše státní finance, které jsou ohrožené, než finance na úrovni ekonomiky. Jinými slovy, stát už si nemůže dovolit nadále beztrestně dopovat ekonomiku (zdánlivě) nekonečným dluhem, který se jako by nikdy nemusel splácet. Naopak, splatit se musí každý cent a každá koruna. A na otázku, kdy skončí krize, odpovídám, že skončí, až státy, tedy my splatíme dluhy, které jsme v průběhu krize a v rámci záchrany ekonomiky museli nadělat.

Znaveni sluncem a rozmazleni růstem

Zatím se stále vede – jak ve světových, tak v našich médiích – debata o snižování tempa zadlužování. Jinými slovy budeme se zadlužovat dál, ale jen pomaleji. To je pochopitelně nedostatečné, je třeba začít hovořit nikoli o nízkých deficitech, ale o dlouhodobě vyrovnaných rozpočtech – a o tom, že bychom měli v dobrých letech tvořit rezervy na roky horší, a ne je projídat, jak se to dělo skoro všude v naší vyspělé růstově rozmazlené západní civilizaci.
Do jisté míry se totiž dá říct, že naše hospodářská politika byla nastavena na krizový (deficitní) režim, ačkoli od roku 2000 si skoro celý svět užíval nikdy předtím nepoznané úrovně bohatství, jehož tempo růstu navíc bylo neslýchané. Až jsme si „jakoby krizovým hospodařením“ krizi skutečnou přivolali. Teprve nyní, v krizi a těsně po ní, se naše hospodářská politika sesynchronizovala se skutečným vývojem ekonomiky. Jinými slovy, tak dlouho jsme přehřívali už tak dobře rostoucí ekonomiku, až jsme ji přepekli. Ve snaze (pře)bohatě si osladit čaj (nebo čas?) jsme sladili (dluhovým kortikoidem) tak dlouho, až jsme učinili čaj nepitelně sladkým.
Po celou tuto dobu byla hospodářská politika mnohem levicovější než Keynes. Ten totiž povoloval zadlužování státu jen a pouze v dobách ekonomických krizí a recesí. V dobách dobrých naopak diktoval přebytkové státní finance a snižování dluhu. Kdežto my jsme si z hospodářské politiky udělali keynesiánského bastarda – vzali jsme půlku rady (stát se může zadlužovat v krizi) a namixovali s představou, že na růst máme nárok, a to neustále na maximální růst. Vzniklé pravidlo, které se z tohoto svazku zrodilo, bylo: stát se může zadlužovat neustále. Respektive oprava: podle postmoderního krutého zábavního imperativu „když můžeš, tak musíš“ zní národohospodářské moudro naší země následovně: stát se nejen může, alemusí zadlužovat, a to neustále, na maximum, kolik to jen jde (maximálně využijme vše, co povoluje maastrichtské kritérium nebo Pakt stability a růstu), aby náš růst HDP byl co největší. Nikoho nezajímalo, že to byl růst převážně umělý, dluhem nastavený, který budeme muset splatit. A doba splácet je teď.
Pokud Evropa, USA a Japonsko (a s nimi i my) rychle nesníží úroveň svého dluhu, příští finanční nebo hospodářskou recesi nebo krizi (ať už přijde kdykoli) už nebudeme moci přežít s takovou lehkostí jako zdánlivě tuto naši současnou. Času moc není, celkový dluh (nikoli jen samo tempo zadlužování) je tedy třeba snížit rychle. Jak toho docílit?
Doposud platilo jen jedno banálně jednoduché pravidlo o (vzájemném) nezadlužování: stát se nesmí zadlužit o více než tři procenta HDP ročně. Nezávisle na tom, jak se daří ekonomice – ať prší nebo svítí slunce – bylo v každém roce povoleno relativně prudké tempo zadlužování. Toto pravidlo je třeba změnit na následující: státy se mohou zadlužovat (a lít olej do skomírající ekonomiky) jen v dobách hospodářské recese; naopak v dobách prudkého růstu (řekněme nad 4 % HDP) bude panovat povinnost vytvářet železné zásoby na horší doby. Už staří Egypťané takové pravidlo používali, my je známe z biblického příběhu o sedmi tučných a sedmi hubených letech. Poté, co prorok Josef faraonovi sdělí, že jeho sen byla makroekonomická predikce na čtrnáct let dopředu, jej faraon zároveň požádá o radu. Rada byla jednoduchá (a keynesiánská): v dobách dobrých nesněz vše, co se bohatě urodí, ale část z toho (jednu pětinu) si nech na roky zlé. To je rada, kterou pochopí každé malé dítě (také se tento příběh učí v nedělní škole), nicméně naše doba jej chápat nechce. A tak se stane, že v záplavě rádoby přesofistikovaných ekonomických modelů a klíženě odborných politických debat jsme zapomněli na jednoduchá pravidla, která našim předkům byla jasná již před mnoha tisíci lety.
Toto Josefovo pravidlo (nebo chcete-li „dynamické fiskální pravidlo“) bylo již v závěrečných doporučeních „prvního“ NERV loni. K mému velikému a milému překvapení jej do svých předvolebních programů zapracovalo mnoho českých politických stran. A jak je vidět z programového prohlášení vlády, dokonce jej vzaly vážně i po volbách. Užitečné by bylo, kdyby se toto pravidlo začalo uvažovat i v rámci nového evropského paktu stability a růstu. Je to jedno z mála pravidel, které by mohlo projít na celoevropské úrovni a být přijato stranami napříč širokým politickým spektrem. Líbit by se totiž mělo levici i pravici.

Max Růst vs. Min Dluh

Tolik navrhovaná reforma pravidel hospodaření na technické úrovni. V oblasti mentality pak jde o následující změny, které by dle mého soudu byly příhodné, neřkuli nutné. Změnit mnohaletou mentalitu mantry Max Růst Za Každou Cenu na Minimalizuj Dluh. Není svatým právem země neustále hospodářsky růst – a ani není odpovědností či povinností politika toto zajistit. Prostě bychom měli cílit na jistou úroveň mírného růstu a zbytek ekonomické energie věnovat na snižování dluhu. Jinými slovy, stejně tak jako chceme rozumnou míru inflace, měli bychom chtít i rozumnou míru růstu ekonomiky. Vše, co je nad to, použít na snížení dluhu a vytváření železných zásob na doby zlé.
A když už jsme u toho růstu, nabízí se palčivá otázka: je prudký růst výsledkem systému demokratického kapitalismu, nebo je to jeho podmínkou? Jinak řečeno, potřebujeme (prudký) růst pro zachování funkčního tržního kapitalismu? Jsem pevným zastáncem myšlenky, že kapitalismus může klidně existovat bez kolapsu i ve stacionárním stavu, tedy s nulovou nebo nízkou úrovní růstu. Tím se liším od mnoha komentátorů, které čtu a slyším, kteří si nerůstový kapitalismus nejsou schopni představit a věští takovému kapitalismu strašlivý kolaps. Tím ovšem jedním dechem přiznávají, že růst není výsledkem kapitalismu, ale jeho podmínkou. Že totiž naše společnost potřebuje růst, aby se vůbec byla schopna zachovat ve stávajícím stavu existence. Když se nad tím zamyslíte, hrozivá myšlenka!

***

FINANCE V tomto seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.

O autorovi: Tomáš Sedláček, Hlavní makroekonomický stratég ČSOB, člen NERV a poradce bývalého prezidenta Václava Havla a poté i poradce bývalého ministra financí Bohumila Sobotky. Učí na FSV UK. Vystudoval ekonomii a absolvoval stáž na univerzitě Yale. Pravidelně publikuje svoje názory v médiích.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má přitom ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Když při cestě z Rozvadova do Plzně čtete na elektronických tabulích výzvu „Dodržujte dovolenou rychlost“, okamžitě vás napadne, že v takové zemi musí být snadné vládnout, ale obtížné respektovat nebo vymáhat právo a dovolat se spravedlnosti.
Rychlost zde totiž nepředepisuje obecná právní norma, kterou mají všichni bez rozdílu povinnost dodržovat, ale dovoluje ji ten, kdo má nad ostatními moc. Jako kdyby v této zemi stále vládli konkrétní pohlaváři nebo policisté okouzlení mocí služebního majáčku, a ne obecně platné právní předpisy.

Je justice „popelkou“ Programového prohlášení vlády ČR?
I taková zdánlivá drobnost může přesně vypovídat o stavu právní kultury v zemi, kde justice je tradičně zanedbávanou „popelkou“. Tu stále drží ve špinavé kuchyni a někteří politici by nejraději chtěli, aby prováděla k jejich prospěchu i tu nejšpinavější práci. Po způsobu, jakým se k justici chovali především ministr Pavel Němec a ministryně Daniela Kovářová, není v této zemi ani tak ohrožena důvěra v soudnictví, ale především v justiční politiku vlády.
O to víc musí každého překvapit dikce a obsah Programového prohlášení vlády České republiky, v němž dostala nejvíc prostoru reforma veřejné správy. V části speciálně věnované justici se potom začíná výčtem zákonů, které vláda slibuje novelizovat, a v oblasti soudnictví není prioritou posílení nezávislosti a samosprávy, ale především účinnosti.
Shrneme-li tak vládní priority v oblasti práva, nabízí se nám smutný pohled, v němž hlavním předmětem vládních reforem je byrokratická správa a nikdy nekončící, ale mezi ministerskými úředníky i právními experty o to populárnější proces novelizací zákonů. Naproti tomu od soudnictví se očekává, že bude účinnější, a nikoho příliš nezajímá, jestli bude také nezávislejší a tím i spravedlivější.
Přitom obzvlášť v oblasti soudního procesu a rozhodování je účinnost velmi nejednoznačný pojem a například donekonečna omílaný požadavek, aby se soudní řízení zrychlilo, rozhodně automaticky neznamená, že takové řízení bude také účinnější a spravedlivější. Zatímco nepochybně i dnes platí poznámka velkého liberála, státníka a politického reformátora Williama Gladstona, že „spravedlnost opožděná je spravedlnost odepřená“, neplatí obráceně, že spravedlnost rychlá je samozřejmě také spravedlností naplněnou.
Na druhé straně je ale zcela správný vládní záměr zjednodušit naši současnou čtyřstupňovou soudní soustavu, což by především mělo znamenat zrušení vrchních soudů. Stejně tak je třeba posílit roli restitutivní spravedlnosti v trestním právu a změnit trestní politiku, která je přes všechny dosavadní reformy ve srovnání s jinými evropskými zeměmi stále příliš represivní. Jinak řečeno, soudy by se měly zaměřit více na náhradu způsobené škody a méně na trestání pachatelů odnětím svobody, které je i z hlediska státních výdajů příliš drahou formou trestu.
Ačkoli se o tom programové prohlášení nezmiňuje, je třeba podstatným způsobem rozšířit alternativní tresty a konečně se zbavit představy, že vězení je osou trestní politiky.

O čem se nemluví – soudcovská nezávislost a samospráva
Ačkoli je snaha vlády zkrátit soudní řízení jistě chvályhodná a zrovna tak je třeba zrušit zbytečné články v soudní soustavě a odlehčit vězeňskému systému, bez hlubších systémových reforem justice budou tyto změny mít vždy jen omezený dopad. Problém s justiční politikou vlády je totiž obecnější a spočívá v celkové manažerské dikci textu programového prohlášení, které staví justici do role jen jedné z mnoha technologií státní moci, přestože by měla být rozhodujícím pilířem naší ústavní demokracie.
Dokonce i tak zásadní problém, jakým je soudcovská samospráva, chápe tato vláda především jako otázku efektivity, a nikoli spravedlnosti. Přitom Česká republika je v evropském kontextu naprosto výjimečnou zemí, ve které soudcovská rada jako nejvyšší orgán justiční samosprávy neexistuje a správu justice má do značné míry stále pod kontrolou moc výkonná.
Zatímco v jiných zemích Evropské unie, například ve Španělsku, Slovinsku nebo sousedním Polsku, se soudcovské rady považují za hlavní předpoklad principu nezávislosti soudní moci a fungování ústavního státu, v České republice se takové změně dosud politici urputně brání. Odmítají ostatně i mnohem skromnější model soudcovské samosprávy, jaký funguje například v Nizozemsku.
Pravomoci soudcovských rad jsou pochopitelně v různých zemích odlišné, od kárné pravomoci (například v Itálii) přes rozhodování kompetenčních sporů (Estonsko) až po podíl na jmenování soudců a předsedů či místopředsedů soudů (Polsko, Portugalsko). Některé z těchto samosprávných systémů posilují soudcovskou nezávislost více a jiné méně, ale sama skutečnost, že takový ucelený systém v České republice chybí, jeho funkce musí plnit jiné instituce a velmi často o nich rozhoduje výkonná moc, lze bez nadsázky považovat za skandální.
Mlčení vlády k této vadě v našem ústavním systému a neochotu vážně se jí zabývat a odstranit ji nelze potom označit jinak než jako promarněnou příležitost.

Ministr má občas jednat protistátně, ale nikdy protiprávně
Příležitost o to větší, že současný ministr spravedlnosti je v očích mnoha soudců důvěryhodnou osobou, která by měla mít odvahu k prosazení zásadní reformy justice, o jakou se svého času pokusil Otakar Motejl.
První kroky ministra Jiřího Pospíšila navíc naznačují, že si jako jeden z mála politiků uvědomuje základní úkol vlády ve vztahu k justici, totiž omezit svou vlastní moc ve prospěch moci soudní takovým způsobem, aby se vytvořily podmínky pro správné fungování řádného soudního procesu.
Příkladem toho je i jeho nedávné rozhodnutí vytvořit expertní tým k posuzování mimořádného opravného prostředku, tzv. stížnosti pro porušení zákona, kterou se může ministr z důvodu nezákonnosti dovolat u Nejvyššího soudu přezkoumání pravomocného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Přestože v minulosti tento relikt habsburské monarchie částečně omezil i Ústavní soud, mnohem lépe by bylo, kdyby se takový institut „kabinetní justice“ nakonec nepodřizoval expertním radám, ale rovnou zrušil.
Správný ministr spravedlnosti by se měl vždy chovat tak trochu protistátně, ale v žádném případě by neměl jednat protiprávně. Ministr nemá vysvobozovat prince nebo princezny ze spárů české justice, ale naopak má být partnerem soudců a důsledně chránit jejich nezávislost, a to případně i proti svým kolegům ve vládě nebo jiným složkám výkonné moci. Má podporovat justici, která, jak tvrdil kdysi již Charles Louis Montesquieu, musí práva občanů hájit i proti státní moci.
Pokud ministr rozpozná výjimečnost svého postavení mezi mocí výkonnou a soudní, justiční reforma by mohla mít šanci, i když se jí vládní program věnuje okrajově.
Politický kontext je nakonec vždy důležitější než text vládních prohlášení, a tak bude zajímavé sledovat, jestli i koaliční vláda fixovaná na svět financí a rozpočtů dokáže českou justiční popelku konečně proměnit v královnu našeho ústavního dvora.

***

Jiří Přibáň (1967) vystudoval Právnickou fakultu UK. Nyní působí jako profesor práva na Cardiff University ve Velké Británii, kde vyučuje právní filozofii, sociologii a srovnávací ústavní právo. Přednášel také na UC Berkeley v Kalifornii a dalších univerzitách. Je autorem mnoha knih v angličtině a češtině.

JUSTICE V seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má přitom ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Často se uvádí příměr mezi státem a domácností: tak jako musí hospodařit a na budoucnost myslet každá rodina, ani vláda – prý – nemůže utrácet nad své příjmy. Takový příměr však značně kulhá. V málokteré domácnosti se totiž každé čtyři roky mění vedení, tak jako se střídají vlády v demokratických zemích. I když v rodinách také vznikají koalice a občas i opozice, konsenzus převládá a reformuje se průběžně. Budoucnost tu není zaklínadlem, nýbrž má konkrétní podobu: děti rostou před očima a je třeba připravit je do života.

Zajisté, vlády to mají mnohem těžší. Prosadit program je složité, neboť je tu opozice a odbory, byrokracie, korupce a tajemní mocní v pozadí všeho dění. Z jedné strany stojí voliči plni očekávání vůči otevřené ruce státu, z druhé strany obezřetní rádcové s prstem vztyčeným. Heslem dne je vyrovnat státní finance, povážlivě propadlé do červených čísel. Nařízené šetření je odvážným tancem mezi vejci, ze kterých se ještě kdovíco může vyklubat.

V daňové oblasti Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) radí: odlehčit práci a více zatížit spotřebu. Ulevit zaměstnavatelům, aby pracovní místa byla méně nákladná, a vybrat peníze, až se budou utrácet výdělky. Český systém se totiž odchyluje od průměru evropských zemí vyšším podílem přímých odvodů a nižším podílem nepřímých daní. Uvedený záměr je zabudován i v návrhu důchodové reformy Bezděkova týmu, v němž se počítá se snížením plateb zaměstnavatelů a zvýšením DPH – pokud jde o zabezpečení ve stáří, občané nemají spoléhat jen na stát. To jistě, ale bylo by správné nejen zapojit do hry peníze uložené do fondů, ale také přihlédnout k investicím do vychovaných potomků.

Proč nevěříme fondům a věříme příštím generacím?

Český sociální stát zůstal kdesi na půl cesty mezi modelem liberálním a skandinávským. V tom prvním se přerozděluje málo prostředků, které jsou poskytovány na minimálním standardu a velmi adresně. Ve druhém stát přerozděluje hodně peněz, avšak spíše podle principu ekvivalence, tj. s vyšším výnosem pro ty, kdo více přispívají. Švédští sociální experti dokumentovali, že takový systém je lepší pro prevenci chudoby a sociální rovnost než systém adresný. Švédští ekonomové však zase nedávno prokázali, že vysoké vládní výdaje neprospívají ekonomickému růstu.

Není ovšem pravda, že v liberálních zemích se na sociální účely vydává méně peněz. Studie OECD ukázala, že v celkové bilanci to vyjde skoro nastejno, jen státní kanál je v nich užší a soukromý kanál širší. Komunisté svými konfiskacemi pojišťovacích fondů a soukromých aktiv kdysi zaseli nedůvěru, která přetrvává, navíc přiživována šalebnou finanční magií. Z minulosti také pokračuje – původně vynucené – výhradní spoléhání na stát. Soukromé penzijní připojištění lidé zatím pojímají jako úspory, a nikoli jako zdroj doplňkového důchodu ve stáří.

Česká republika je v podílu sociálních výdajů na HDP pod průměrem zemí EU a ve strmosti přerozdělování nad ním. Na sociální účely se vydává pětina HDP, což odpovídá průměru OECD, je však pod úrovní zemí na západ a na sever od nás. Systém je poměrně adresný, což ovšem současně znamená, že míra ekvivalence mezi platbami a výnosy je slabá. Na značný nesoulad mezi tím, kolik lidé odvádějí, a kolik se jim pak na stáří vyměří, nedávno poukázal Ústavní soud. Jenže v průběžném systému to, že „si platíme na důchod“, je zcela iluzorní, neboť záleží na velikosti a výkonnosti budoucích generací,
kolik pak se od nich dá na důchody zestárlých rodičů vyinkasovat.

V přerozdělování jsme mistři

Moderní stát je složitým mechanismem na výrobu sociálního dobra, který jednou rukou bere a druhou dává. Toky peněz od domácností ke státu a zpět jsou mnohočetné, pro jejich zachycení nestačí propočty na modelových rodinách. Výsledky reprezentativního statistického šetření ukazují, že čtyři pětiny českých domácností pobírají nějaké sociální dávky a dvě třetiny platí nějaké daně či pojistné. Jde tedy o to, v jaké části populace daně a platby převyšují dávky a kdo tu vlastně nese hlavní finanční břímě.

V České republice se příjmy domácností ze sociálních dávek a důchodů vynulují s odvodovými povinnostmi zhruba na 55. procentu rozdělení populace (podle příjmů) – a teprve odtud směrem nahoru postupně převažují platby. Až v horní třetině domácností však přímé daně a odvody výrazněji převyšují obdržené dávky, podobně jako v Německu či ve Švédsku. Nejsme výjimeční – v Rakousku či ve Francii je podíl „čistých plátců“ ještě menší, naopak více jich nacházíme v Nizozemsku, Velké Británii a v zemích jižní Evropy.

Faktem nicméně je, že patřímemezi země se silným přerozdělováním: daňové a sociální transfery včetně důchodů zmenšují výchozí příjmovou nerovnost o téměř třicet procent a zmenšují ohrožení domácností chudobou (podle standardního výpočtu Evropské komise) o celou polovinu. Také proto je chudoba u nás nejnižší v Evropě: v roce 2008 to bylo devět procent. Zatímco v průměru jsme výteční, podíl dětí na populaci ohrožené chudobou patří naopak v EU k nejvyšším, spolu se Slovenskem a Maďarskem. Za poslední roky nicméně poklesl.

Skloubit práci s rodinou?

V Česku problém

Dluhy vůči budoucnosti jsou nejen finanční, ale také populační. Oba spolu souvisí a mělo by se tedy o nich uvažovat společně. Nebudou-li přítomny dostatečné silné – a také vzdělané a pracovité – nové generace, nejenže zbankrotuje státní kasa, ale v problémech se ocitne celá společnost. Babyboom silné generace již skončil, porodnost je opět na sestupu, což není v Evropě všude. Ženy chtějímít rodinu i pracovat, ale stíhá se to špatně. OECD i EU viní náš systém z toho, že podporuje setrvávání mladých matek doma, a naléhají na takové nastavení podmínek, které by lépe dovolilo skloubit práci a rodinu.

Zaměstnanost žen ve věku 25-54 let se u nás nicméně posledních deset let drží na neměnné úrovni nad průměrem staré patnáctky zemí EU, přičemž zaměstnanost starších žen výrazně stoupla – po ruce je tedy méně mladých babiček. Pokud jde o mladé ženy, podle statistického šetření je jich v párech s jedním dítětem ve věku do dvou let zaměstnáno něco přes čtvrtinu, v párech se dvěma dětmi ve věku tři až devět let něco přes polovinu – ve vyspělých západních zemích je to mnohem více, ve skandinávských zemích i přes 70 procent. Tam se však více uplatňují částečné úvazky dovolující větší časovou flexibilitu. U nás je v tomto ohledu zatím slabá nabídka i poptávka.

Finanční tlak na brzký návrat do zaměstnání je ovšem značný. Podle OECD je finanční podpora rodin u nás podprůměrná a podle statistického šetření je v prvním zmíněném případě chybějící výdělek kompenzován nižšími odvody a vyššími dávkami z jedné třetiny, ve druhém případě ze dvou třetin. U žen s vyšším vzděláním působí ještě jiný tlak: neztratit kvalifikaci a zajistit si pokračování kariéry. U méně vzdělaných žen je setrvání doma vítanou volbou, návrat do zaměstnání je však těžší. Podle Eurobarometru považuje 60 procent české populace za obtížné sladit práci a rodinu, což je více než ve většině
západních zemí.

Trh práce musí proto nabídnout pružnější typy úvazků a v sociální oblasti je třeba rozvinout alternativní formy péče o malé děti.

Je pošetilé spoléhat se na to, že peníze se budou rozmnožovat samy od sebe, bez vloženého lidského umu a úsilí. Nové generace – již dnes nedobrovolně zadlužené – vyžadují velké investice a odpovědnost nejen rozpočtovou, ale
také výchovnou.

K tomu by se proto mělo přihlédnout v dnešních platbách pojistného a budoucích důchodech rodičů. Bylo by to spravedlivé z hlediska sociálního, efektivní z hlediska ekonomického amohlo by to případně být imotivující z
hlediska populačního.

***

DÁVKY V tomto seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.

Jiří Večerník Pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR, je členem Institutu pro ekonomické a sociální analýzy ISEA. Spolupracoval s OECD, ILO (Mezinárodní organizací práce) a Evropskou komisí v oblasti trhu práce a sociální politiky. Naposledy publikoval knihu o české společnosti na začátku 21. století.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má přitom ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Ekonomická diplomacie se dá dělat různě. Ideální podobu toho, jak by měla vypadat, předvedla před časem německá kancléřka Angela Merkelová při návštěvě světové výstavy EXPO v čínské Šanghaji.

Vládní delegaci doplnila o zástupce německých firem, kterým tím zajistila přístup na jednání s vrcholnými představiteli čínské vlády. Během debaty sice neopomněla otevřít citlivou otázku lidských práv, ale zároveň pomohla německým firmám domluvit kontrakty ve výši stovek milionů eur. Pro srovnání, český premiér se na EXPO nevypravil vůbec a tři ministři v čele s šéfem resortu zahraničí, kteří Českou republiku zastupovali, s sebou žádnou obchodní delegaci neměli. Domácím exportérům to nemusí být líto, na zmíněné ministry si totiž nikdo z čínské vlády nenašel čas.

Vývoz začíná doma

Z této historky je zjevné, že prostor pro zlepšení současného stavu české ekonomické diplomacie je značný. Mezi změny, které by stály za zvážení, patří například redukce počtu obchodněekonomických úseků českých velvyslanectví v rámci Evropské unie a jeho navýšení na takzvaných nových trzích nebo omezení počtu příspěvkových organizací, jejichž aktivity se často překrývají.

Hlavním zdrojem české prosperity je export, který tvoří až osmdesát procent hrubého domácího produktu naší země. Podobně jako v ostatních státech je i náš vývozní potenciál závislý především na schopnostech vývozců. Proto je paradoxně tou nejlepší státní podporou exportu kvalitní domácí hospodářská politika, která odbourává zbytečnou byrokracii, stimuluje spolupráci podniků a univerzit nebo prosazuje pružnou pracovněprávní legislativu.

Důležitou roli bezpochyby hraje i nastavení systému ekonomické diplomacie. Jeho úkolem je podle oficiální definice podporovat zahraničněekonomické zájmy státu ať už získáváním zahraničních investic, rozvojem cestovního ruchu nebo podporou exportu.

Když si resorty nerozumějí

V praxi je ekonomická diplomacie svěřena do společné gesce ministerstva zahraničních věcí a ministerstva průmyslu a obchodu. Jedná se o méně obvyklé řešení, které však má své logické opodstatnění. Funguje-li mezi oběma resorty vzájemná komunikace, může „Černín“ poskytovat důležité zahraničněpolitické kontakty a zkušenosti a ministerstvo průmyslu zase ekonomické know-how. Když ale nefunguje, je to naopak jeden z nejhorších modelů, jaké si lze představit, neboť celý systém je okamžitě paralyzován. K tomu u nás bohužel v minulosti občas docházelo, jak bylo patrné například v otázce zbrojních vývozů. Zda se něco podobného nebude opakovat, to bude záviset především na vzájemných vztazích mezi ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem a ministrem průmyslu a obchodu Martinem Kocourkem. Pro další spolupráci bude důležité i to, koho si ministři vyberou za své náměstky odpovědné za tuto agendu – zda skutečné odborníky, nebo jen osoby vybrané podle politického klíče.

Peníze jsou až na prvním místě

Nejvýznamnější formou státní pomoci exportu je podle samotných vývozců finanční podpora. V té hrají klíčovou roli státem vlastněné instituce poskytující vývozní úvěry, exportní garance a další finanční služby. Vzhledem k tomu, že se české podniky v minulosti potýkaly s nedostatkem kapitálu nutného pro pronikání na zahraniční trhy, byla pomoc institucí jako Česká exportní banka, Exportní a garanční pojišťovací společnost nebo Českomoravská záruční a rozvojová banka velmi významná.

Pro domácí vývozce je finanční podpora důležitá také proto, že se snaží rozšířit své portfolio a vyvážet i na jiné než unijní trhy, kam stále míří přes osmdesát procent exportu. Alternativu však často představují ne zcela stabilní země, kterých se mnohé komerční banky bojí. Plně se to projevilo v posledních dvou letech, kdy české finanční ústavy, přestože byly krizí postiženy méně než ty zahraniční, prakticky přestaly půjčovat. Tím exportérům bránily v návratu na trhy, ze kterých po roce 1989 odešli a které teď pro změnu opouštěly západní firmy vyděšené vleklou recesí. Nepříjemnou situaci nakonec pomohly řešit právě státní finanční instituce, kterým vláda v rámci protikrizových opatření navýšila rozpočet.

Máme zbytečně mnoho agentur

Vedle finančních forem pomoci se státy snaží podporovat ekonomickou diplomacii i jinak. V případě České republiky především skrze příspěvkové organizace, jako jsou Česká centra (patřící pod resort zahraničí), CzechTrade a CzechInvest (spadající pod ministerstvo průmyslu a obchodu) a CzechTourism, jenž je spravován ministerstvem pro místní rozvoj. Ze zkušeností exportérů vyplývá, že většina těchto organizací funguje dobře a poskytuje cenné služby především malým a středním podnikům.
Prostor pro zlepšení této struktury ale přesto existuje. Několik let zvažované sloučení zmíněných agentur by vzhledem k jejich rozdílným úkolům přineslo více škody než užitku. Mělo by se ale pokračovat v jejich sestěhovávání pod jednu střechu všude tam, kde je to v zahraničí možné. Ušetřit značné prostředky by mohlo i zrušení agentury CzechTourism, jejíž funkci by mohly bez problémů převzít Česká centra.

K větší efektivitě celého systému by pomohlo také striktní rozdělení úkolů mezi příspěvkové organizace a obchodně-ekonomické úseky českých ambasád. Za zvážení by stála i redukce počtu obchodně-ekonomických radů na velvyslanectvích v rámci EU, a naopak posílení jejich stavu na trzích, jako jsou státy bývalého Sovětského svazu nebo jihovýchodní Asie.

NERV ekonomické diplomacie

Jak ukazují příklady zemí, jako je Irsko nebo Finsko, pro kvalitní ekonomickou diplomacii je důležitý také soustavný dialog mezi exportéry a vládou. Po mnohaletém volání českých vývozců vznikla na popud bývalého ministra průmyslu Martina Římana „Rada pro obchod a investice“, na jejíž půdě by se měla vzájemná komunikace odehrávat.

Římanovi následovníci ale Radě bohužel nevěnovali přílišnou pozornost. To se v poslední době projevilo například při zamýšlené redukci počtu českých zastupitelských a konzulárních úřadů. Kdyby vzájemná komunikace fungovala lépe, nemuseli by si exportéři s vládou vyměňovat přes média vzkazy týkající se smysluplnosti uzavírání kanceláří v místech, jako je Bombaj, Sydney nebo Sao Paulo.

Pokud by totiž ministerstvo zahraničí tento záměr skutečně dotáhlo do konce, mělo by to na český export v těchto destinacích jednoznačně negativní vliv.

Nová vláda je nadějná

Prozatím se zdá, že nová vláda je ochotna získávat pro svoji politiku zpětnou vazbu z praxe – a lze tedy doufat, že tomu tak bude i v oblasti ekonomické diplomacie. Na rozdíl od veřejných financí, školství nebo zdravotnictví nevyžaduje díky bohu tato oblast zásadní reformy. Její doladění a zefektivnění je ale nezbytné. Odpověď na otázku, kdo z vysokých představitelů zahraničních států si najde čas na setkání s českými exportéry, totiž není dána pouze mezinárodním významem tuzemských podniků, ale také kvalitou naší diplomacie.

DIPLOMACIE V tomto seriálu píší 3 osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici, nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.

O autorovi: Radek Špicar, Je absolventem Univerzity Karlovy a University of Cambridge. Byl náměstkem místopředsedy vlády pro ekonomiku. V současné době je ředitelem vnějších vztahů společnosti Škoda Auto. Přednáší na FSV UK a Diplomatické akademii MZV ČR. Je členem neformální sítě osobností podporujících reformy POPR.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?
Lidský věk se neustále prodlužuje. Zároveň klesá porodnost, alespoň v evropských státech. Výjimky jsou nepočetné: Albánie, Turecko… Výsledek je zřejmý. Prakticky každá reforma penzijního systému musí nutně počítat s prodlužováním penzijního věku.
Když je řeč o důchodových systémech, je v první řadě třeba si uvědomit jednu věc: průběžný státem spravovaný systém je historická novinka druhé poloviny 20. století. Dřívější staletí žádné penzijní systémy nepotřebovala. Nebylo totiž dost osob v důchodovém věku.
Středověk se o důchodce nestaral. Nemusel
První úmrtností tabulky z roku 1662 vycházejí ze statistik narození a úmrtí v Londýně během let 1604 až 1661. Stručně řečeno: asi byste tehdy nechtěli žít. Během jediného zářijového týdne roku 1665 matriky zaznamenaly 7 165 úmrtí na mor.
Z celkového počtu 229 250 zemřelých zaznamenaných během let 1604-1624 bylo 36 procent dětí ve věku do šesti let. Příčiny smrti zahrnovaly kromě moru například červy, kousnutí vzteklým psem, vředy, strumu, lepru, píštěle, prasečí neštovice, francouzské neštovice (syfilis) a jiné lahůdky.
Kritikové, kteří hartusí na dnešní civilizační choroby, nemají pravdu. Rakovina byla dříve méně častá jen proto, že se jí lidé většinou nestihli dožít. Obyvatel Londýna měl při narození jen čtyřiašedesátiprocentní pravděpodobnost, že se dožije šesti let, pětadvacetiprocentní pravděpodobnost, že se dočká 26 let, a pouze desetina lidí se dožila požehnaného věku 46 let. Dnešního důchodového věku by se dožilo jen asi 3 až 6 procent všech narozených, podle toho, jaký věk bychom považovali za důchodový… Naše dnešní trable s penzijními reformami by tehdy byly považovány za historku z rodu Gulliverových cest.
O pár set let později, začátkem 20. století, uvádějí anglické úmrtnostní tabulky, že věku šesti let se dožije více než 80 procent dětí. Pokrok! Dvacáté šesté narozeniny mohlo oslavit více než 72 procent lidí. Přes 60 procent lidí se dožilo 46 let a potenciálních důchodců zvolna přibývalo: bezmála každý druhý se tehdy dožil 57 let.
Přichází éra starců
První univerzální penzijní systém založil německý kancléř Otto von Bismarck v roce 1889. Šlo o pojistný, plně kapitálově krytý systém – tedy zcela odlišný od průběžného systému, který známe dnes. Penzijního věku, který byl stanoven na 70 let, se tehdy dožil relativně málokdo. Nicméně skutečnost, že Bismarck považoval jeho založení za důležité, svědčí o tom, že koncem 19. století již měl problém sociálního zabezpečení ve stáří svoji politikou váhu.
Obraťme několik listů historie. Naděje dožití u českých mužů činila v roce 1993 67,6 roku; v roce 2008 to bylo již 74 let. U žen to bylo 75,4, respektive 80 let. Nejde o žádnou českou specialitu, průměrná doba dožití se prodlužuje ve většině zemí světa. Zároveň je obvyklé, že většina států valorizuje výši starobních důchodů podle inflace. Valorizace penzijního věku podle doby dožití byla donedávna neslýchaná. Dokonce ještě v roce 1983 snížil francouzský prezident Mitterrand penzijní věk ze 65 let na 60.
Nicméně demografická nutnost vedla většinu západních vlád (s významnou výjimkou Francie) ke zvyšování penzijního věku. Například normální penzijní věk v USA je nyní 66 let, o rok více než před deseti lety. Podle plánu má být zvyšován o dva měsíce každý rok, počínaje rokem 2017. Zvyšování se má zastavit na 67 letech v roce 2022. Někteří experti jsou toho názoru, že by seměl zvyšovat i nadále. Aby byla zachována průměrná doba pobírání důchodu, jaká byla v době založení amerického průběžného systému (v roce 1940),museli by Američané chodit do penze v 73 letech. To je nepravděpodobné. Vážně se ovšem objevují návrhy prodloužit penzijní věk na 70 let. Jako za Bismarcka.
Tři důchodové oříšky
Tím se dostáváme ke třem otázkám: Nezabírají důchodci pracovní místa mladším? Jak to, že by starší lidé měli pracovat, když máme vysokou nezaměstnanost? A co pracovní schopnosti starších lidí?
Odpověď na první z nich je jednoduchá. Vysoká míra ekonomické aktivity starších lidí je jednoznačně ekonomicky přínosná. Pracující, který si v 65 letech vydělá dejme tomu dvacet tisíc čistého, spotřebuje více zboží a služeb než důchodce stejného věku, který měsíčně bere osmitisícový důchod. Tím pochopitelně přispívá k síle a výkonnosti ekonomiky včetně zaměstnanosti.
Falešná představa, že důchodci „překážejí“, je způsobena klamem takzvaného fixního objemu práce. Jde o laickou představu, že v hospodářství existuje konstantní objem práce, o kterou se pracující musí podělit. Jde o důsledek uvažování „v malém“. Když si představíme, dejme tomu, statek s polnostmi a stájemi, skutečně dojdeme k závěru, že práce je zde k dispozici jen pro určitý maximální počet podomků a děveček. Ovšem národní hospodářství není selská usedlost, s mírou ekonomické aktivity roste agregátní poptávka a s ní i nabídka – a tedy i množství práce, která je potřeba.
Lidé jsou příliš drazí
Další otázka je komplikovanější. Míra nezaměstnanosti je ve většině západních zemí vysoká a Česko není výjimkou. Zde je nutné se ptát: proč? Když pomineme dočasný vliv hospodářské recese (který ostatně v Evropě končí), vidíme jeden mohutný trend. Ještě počátkem sedmdesátých let byla nezaměstnanost v západní Evropě nízká -Francie, Německo, Itálie mívaly nezaměstnanost kolem dvou tří procent. Co podstatného se změnilo, že koncem sedmdesátých let míra nezaměstnanosti prudce vzrostla na úroveň kolem 7 až 10 procent, kde tvrdošíjně setrvává doposud?
Při vyloučení všech nemožných důvodů nám zbude správné řešení, i když vypadá nepravděpodobně: tímto důvodem je relativní nárůst ceny práce. Od roku 1970 byly ve většině zemí postupně zvyšovány daně a odvody z mezd. Naopak, vlády ve snaze podpořit ekonomiku postupně zrychlovaly odpisy z nákladů na stroje a automatizaci. Docházelo k nahrazování práce kapitálem, technika a automatizace začala být používána i namístech, kde neměla velký smysl a kde by použití „živé“ pracovní síly bylo efektivnější a vedlo by k větší kvalitě výroby či služeb. Příkladem mohou být snahy o zavádění samoobslužných pokladen v supermarketech.
Snížení daňové a odvodové zátěže práce by mohlo alespoň mírně přispět ke zvýšení zaměstnanosti. To je také důvod, proč druhá Bezděkova komise navrhla snížit odvodovou zátěž z mezd výměnou za zvýšení dolní sazby DPH. Ačkoli značná část veřejnosti s tímto návrhem nesouhlasí, šlo by o dobrý obchod. Daň z přidané hodnoty je nejstabilnějším zdrojem příjmů pro státní rozpočet. Zlevnění práce je nejlepší stimul pro hospodářský růst a zaměstnanost.
Zedníkem v sedmdesáti?
Nejzapeklitější otázkou je ta třetí: jak mají na stará kolena pracovat zedníci, kuchařky, lesní a zemědělští dělníci, skladníci, stěhováci, zkrátka řada fyzicky náročných profesí? Snadná a stručná odpověď zní -obtížně. Bohužel není příliš užitečná. Prodlužující se lidský věk není doprovázen adekvátním zlepšením zdravotního stavu. Příroda se zkrátka nedá ošidit. Slábnoucí svaly, bolavé klouby, zhoršující se zrak, toto vše jsou limitující faktory, které teoreticky snadné posouvání důchodového věku komplikují.
Jak se ekonomika vypořádá s nadbytkem stárnoucích pracovníků, zatím nevíme. Nicméně hospodářství je pružný systém. Kolem roku 2040 bude velký nedostatek třicátníků – na rozdíl ode dneška bude mít šedesátník na pracovním trhu velmi slušné šance.
A mimochodem, možná by stálo za to prostudovat ekonomickou historii: co dělali šedesátníci za Bismarcka?
***
PENZE V tomto seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.
Pavel Kohout Působí jako ředitel pro strategii finančně-poradenské společnosti Partners. Dříve pracoval například pro investiční společnost skupiny PPF. Byl také poradcem Bohuslava Sobotky (ČSSD) a Vlastimila Tlustého (ODS). Se spisovatelem Pavlem Kohoutem (autorem druhého článku na této stránce) jej pojí pouze shoda jmen.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Dlouhovlasá, atraktivní blondýna s požitkem a naráz vypije půllitr piva. „Tak tohle, děti, je české zlato.“ Tak vypadal oficiální propagační klip agentury na podporu cestovního ruchu CzechTourism před pěti lety. Děti svou „učitelku“ sledovaly stejně nevěřícně jako většina Čechů propagační klipy na podporu příjezdové turistiky.
Cílem strategie propagace České republiky, která byla nastavena v roce 2004 agenturou CzechTourism a končí právě letos, bylo stát se nejoblíbenější turistickou destinací v porovnání se srovnatelnými zeměmi – tedy s těmi, které nemají ani moře, ani Alpy a možná ani blondýny. Nepovedlo se.

Hoši, vítejte. Alkoholu je tu dost

Počet turistů přijíždějících do České republiky pomalu, ale jistě klesá. Loni k nám přijelo o 8,5 procenta méně turistů než v roce předešlém.
Dohromady je to sice hezkých šest milionů lidí, kteří dokážou zaplnit Staroměstské náměstí a Karlův most tak, že se tam stěží dá projít. Ale kdo tvoří největší část z této skupiny?
Němci, Britové a Italové.
Němci jsou naši největší a nejpočetnější sousedé, je tedy logické, že k nám jezdí. Měly by z toho těžit i regiony, ale těžko říci, komu ve finále jdou peníze z turisticky patrně nejvýnosnějších příhraničních podniků, tedy nočních klubů, heren a kasin.

Na druhém místě jsou Britové, z nichž výraznou skupinu tvoří účastníci pánských výletů nízkorozpočtovými aerolinkami z Leedsu, Liverpoolu, Manchesteru nebo Glasgowa. Ti zůstávají ponejvíce v Praze: a pražské podniky se dělí na ty, které si na dveře lepí samolepky NO STAG PARTIES (žádné pánské rozlučky se svobodou), a na ty v horní části Václavského náměstí, které anoncují nahaněči s cedulemi STAG PARTIES WELCOME (hoši, vítejte). Tam, kde kdysi bývala Štěpánská, Ve Smečkách a Krakovská, stojí dnes činžáky plné prostitutek od nás i z celé východní Evropy.

Italové k nám kupodivu nejezdí na nákupy oblečení, ale hojně jako povinné školní výpravy, jejichž prostřednictvím italská vláda podporuje vzdělanost a rozhled svých občanů a také je subvencuje. O tom, jak tato velkorysá podpora žáků středních škol dopadá ve skutečnosti, mohou mluvit zejména hoteliéři, stěžující si na studentské žertíky typu „vypustíme šváby a namažeme kliky pastou“.

Hodně úřadů, ale žádný plán

Ale dost stěžování si na turisty, když hlavním viníkem tohoto stavu jsme my sami. Minimálně od roku 2004, kdy byla nastavena zmíněná strategie CzechTourismu, jsme promrhali šance a potenciál, který jsme při vytváření naší image měli. Nejen bezduchými klipy s krásnými dívkami a pivem, ale především totální roztříštěností a bezkoncepčností postupu při marketingové komunikaci České republiky jako takové. CzechTourism totiž není jediná organizace, která se stará o marketingové aktivity, jež spoluvytvářejí to, co ve výsledku nazýváme „image“ naší země.

Vedle ní se o propagaci české kultury, byznysu amezinárodní spolupráce stará řada státních institucí –ministerstev, ambasád či státních příspěvkových organizací. Dohromady je to několik set subjektů, které nemají společného ředitele, přesně vytyčený úkol ani jasně vymezenou zodpovědnost. Každý se – po svém, někdy velmi úspěšně, někdy velmi laxně – snaží podílet na budování svého obrazu České republiky a také si pro tento účel zajistit prostředky ze státního rozpočtu.

Jde o instituce jako ministerstvo zahraničních věcí, pod které – byť rozpočtově autonomně – spadají Česká centra či Expo, ministerstvo pro místní rozvoj s CzechTourismem, ministerstvo průmyslu a obchodu, CzechTrade a CzechInvest, či dokonce ministerstvo zemědělství s podporou turistického ruchu na venkově. Vedle toho se svou vlastní propagací zabývají samozřejmě také kraje a regiony.

Tam přece byli Barack a Michelle

Výsledkem je naprosto nahodilá změť nejrůznějších přístupů a nápadů proměněných v řadu propagačních materiálů, videí, brožur či log, které dohromady o České republice říkají jen velmi málo nového. Možná si je pamatujete: všechny ty kampaně s bublinami, kostkami cukru, lampiony, s dalšími blondýnami či brunetkami nebo jen klipovité prezentace nekonečné změti historických budov.

Za povedenější lze označit alespoň komunikaci k nám, Čechům, jejímž cílem je zvýšit touhu po domácí turistice. V jednom se však spojují: skoro všechny jsme je zaplatili my, daňoví poplatníci našeho státu. Je velmi těžké určit, které z konkrétních kampaní byly efektivní a které nikoliv. Agentury na výzkum trhu sice mají sofistikované nástroje na prokázání účinnosti jednotlivých kampaní, ale jednoduché to v cestovním ruchu rozhodně není. Jeli jste na dovolenou po Česku proto, že to letí, nebo proto, že jste neměli peníze na to, abyste jeli k moři? Přesvědčil vás o kvalitním greenu na českém golfovém hřišti spíše klip na Discovery Channel, nebo váš kamarád? Chtěli jste vidět místo, kde se narodila nejkrásnější dívka světa, nebo místo, kde se Michelle a Barack drželi za ruce v mlžném oparu pohádkových věží? Zůstává politika České republiky v povědomí díky silnému odkazu Václava Havla, nebo díky proslulému „boji proti globálnímu oteplování“ prezidenta Klause? S čím si nejčastěji asociujete Českou republiku – s pivem, či s vínem? S čistotou, či špínou? S klidem, nebo s divokými party? A co z toho je pro vás důvod k tomu, abyste k nám přijeli a doporučili naši zemi dál, svým rodinám, přátelům na Facebooku či sousedům?

Tvůrčí a přizpůsobiví

Na celkové image značky České republiky či každého státu se totiž podílí mnoho nejrůznějších faktorů a jejich ovlivnění je možné jen díky soustavné, přesně zacílené a segmentované, a hlavně strategicky promyšlené komunikaci. Taková strategie musí zahrnovat všechny možné instituce a kanály, které je možné a důležité obsáhnout. Zároveň je třeba strategii velmi dobře rozplánovat na jednotlivé úkoly, průběžně sledovat jejich vývoj a neváhat je okamžitě přizpůsobit nové situaci, která změní vnější podmínky nebo ukáže cestu jako slepou. Jsme příliš malá země na to, abychom mohli mít konvenční propagaci – musíme zaujmout, být originální, ale zároveň skutečně efektivně přesvědčit naše „zákazníky“ k „nákupu“, pokud možno „opakovanému“.
Klip byl super.
Ale v taxíku mě zase okradli

Zásadní problém však nastává s reklamacemi. Můžeme vytvořit sebelepší virtuální identitu, slávu či image naší země, ale o to tvrdší pak může být střet se skutečnou českou realitou. Ačkoliv se v průběhu uplynulých dvaceti let mnoho věcí a služeb změnilo podstatně k lepšímu, stále v nás zůstává naše čecháčkovství, podvůdky, drobné krádeže, snaha na druhého vyzrát a dát mu najevo, že tady je u nás a u nás platí jiné zákony. Respektive: často žádné neplatí a pár stovek (tisícovek, milionů, dle situace) do kapsy to spraví. Naše nabručené kverulantství se stalo stejně proslulým jako naše kreativita.

Nedávno jsem šla s jedním britským historikem do Vojenského historického ústavu na Žižkově.
Zdrželi jsme se obdivováním Královské cesty, rozhodla jsem se tedy u Obecního domu chytit taxíka, aby nás ten kousek svezl. „Nemluvte anglicky, aby nás nenatáhli,“ povídám zkušeně a zamířila jsem přímo ke stanovišti Fair Place. „Jó, paninko, s taxametrem vás nevezmu, leda za čtyři stovky. Stojím tu už od šesti od rána a ještě žádný rito.“ Bylo jedenáct. Gentlemana jsem hnala až k Žižkovi kolem magistrály pěšky, i v těch jeho ručně šitých botách a tvídovém saku.

***

Denisa Kasl Kollmannová: Přednáší marketingovou komunikaci na Fakultě sociálních věd UK. Na Univerzitě Karlově vystudovala mediální studia, absolvovala studijní pobyt na Tokyo University of Foreign Studies v Japonsku. Její studenti se každý rok podílejí na letní škole „Značka ČR/Značka USA“ ve spolupráci se studenty University of Missouri.

Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Píše se rok 1925. České země patří k průmyslově nejvyspělejším částem Evropy. Je na co navazovat. Již v rámci rakousko-uherského mocnářství byly České země po Dolních Rakousích druhou hospodářsky nejrozvinutější zemí. A Češi vědí, jak si dobrou pozici udržet: mají jeden z nejlepších systémů středního školství rezonující s potřebami průmyslu a dobře si vedou i ve vysokém školství. Prvorepublikové vysoké školy jsou financovány československým státem z rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty, ale i z darů. Za vysokoškolské vzdělání se na všech československých univerzitách sice platí (školnému se říká „kolejné“), ale studenti pocházející z chudých rodin jsou od placení poplatků osvobozeni. Kromě toho talentované a nadané studenty, zejména nemajetné, podporuje řada nadací, z nichž jedna funguje dodnes (Hlávkova nadace). A to není vše. Češi myslí i na vzdělání imigrantů: stát financuje i tři vysoké školy určené pro ruské a polské emigranty.

Vysoké školy budoucnosti

Píše se rok 2025. Konkurenceschopnost České republiky se vyvíjí stále příznivěji. Podle jedné z nejprestižnějších ročenek konkurenceschopnosti (IMD World Competitiveness Yearbook) se Česká republika pohybuje mezi prvními, těsně za Finskem. Politikům došlo, že talenty jsou vzácným zdrojem a že v globální konkurenci bude možné obstát jen za předpokladu, že talentům, i těm z chudších vrstev, se otevře cesta k co nejlepšímu vzdělání.

Češi začali reformou nižších stupňů vzdělání, odstranili jejich sociální selektivitu, na středních školách posílili všeobecné vzdělání, tomu přizpůsobili systém vysokoškolského vzdělávání, které se díky diverzifikaci otevřelo zájemcům o studium s různými předpoklady, aniž utrpěla kvalita vzdělání poskytovaného na našich nejlepších univerzitách, z nichž tři se ve světových žebříčcích stabilně řadí mezi prvních padesát. Češi zavedli účinný systém finanční pomoci studentům, který díky grantům, stipendiím, spoření a půjčkám spláceným po skončení studia odstranil ekonomické bariéry v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Po vzoru protinožců zavedli osvědčený systém odloženého školného spláceného až z budoucích příjmů, jež se stalo významným motivačním nástrojem jak pro studenty, tak pro školy. I ty si to i ž uvědomily, že pokud se jim mají peníze vrátit, musí vzdělávat studenty, kteří se dobře uplatní na trhu práce.

A konečně, chytrou imigrační politikou spojenou s otevřením vzdělávacího systému talentům přicházejícím z méně rozvinutých zemí, kteří si tak z Česka učinili konečnou destinaci, Češi přispěli nejen ke konkurenceschopnosti země, ale vytvořili i příznivější demografické podmínky pro ozdravění penzijního systému. Stručně řečeno, Česko se po sto letech opět dostalo na špičku Evropy.

Navážeme na první republiku?

Teď se ale píše rok 2010. To, co je dnes pouhou vizí, zůstane bez činu sněním za bílého dne. Získáme znovu prvorepublikový respekt? Reformy začínají hledáním konsenzu a končí změnou myšlení a zvyklostí. Údajně již máme vysokoškoláků dost. Že vysokoškoláků nesmí být mnoho, tvrdí většinou ti, co již vysokou školu mají nebo ji studují, s argumenty, že musíme ohlídat kvalitu, kterou každý definuje jinak. Přitom sociolog Martin Trow formuloval tezi, že přechod z elitního na masové a později univerzální vysokoškolské vzdělání nemusí znamenat úpadek elitního univerzitního vzdělání, pokud se tento přechod uskuteční na pozadí hluboké proměny systému vysokého školství, jeho struktury, financování, obsahu i změn v přístupu ke vzdělání.

Diverzifikace systému spojená s rozvojem profesně orientovaných bakalářských programů (po kterých volají zaměstnavatelé) a s rozvojem elitních výzkumných univerzit (po kterých volají akademici) může přispět k naplnění ideálu splynutí dvou dnes rozdílných světů.

Usmířit intelektuály a manažery

Svět akademiků-intelektuálů chce konat dobro v „chrámech vědění“ a blahodárně působit zejména ve veřejném a neziskovém sektoru, zatímco svět manažerů žije v prostoru hospodářských výsledků, odpovědnosti a výkonnosti. Začínat s reformami, aniž tyto dva světy najdou společnou řeč, bude obtížné. Cesta tu je:moderní řízení firem již dávno není orientováno pouze na zisk.

Sociální problémy jsou přeměňovány na podnikatelské příležitosti a společenská odpovědnost firem vede k respektování zájmů různých subjektů. Nejde ani tak o počet vysokoškoláků jako o jejich počet v oborech. Mít mnoho vysokoškoláků v oborech, ve kterých nenajdou uplatnění, čímž pak bobtná státní správa, není v zájmu konkurenceschopnosti. Mít vysokoškoláků podstatně víc v oborech, kde jich máme nedostatek, to je jiná káva. Jedno z posledních vydání ročenky konkurenceschopnosti IMD identifikuje pět největších slabin ČR: nízký zájem mladých o technické vzdělání, nízký podíl osob s vysokoškolským vzděláním, a to jak obecně, tak v nejmladší věkové skupině 25–34 let, nízká úroveň transferu znalostí mezi univerzitami a podniky, nízký počet kvalifikovaných techniků na trhu práce, nízký podíl veřejných výdajů na vzdělání.

Potřebujeme více techniků…

Ve svobodné společnosti nelze nikomu nařizovat, jaký obor a na jaké škole má studovat. Můžeme však využívat řady nepřímých nástrojů. K nim nepochybně patří školné i systém finanční pomoci studentům. Školné, jímž bude možné ovlivňovat poptávku po oborech vzdělávání, bude na pořadu dne nejdříve za dva roky. Systém finanční pomoci, jehož zavedení v hrubých obrysech schválila již minulá vláda, se rodí již v těchto dnech.
Tady nelze otálet ani minutu. Již dnes je totiž zřejmé, že pro rodiny s nízkými příjmy může studium jednoho či více dětí být těžko zvládnutelná finanční zátěž, a navíc riziko neúspěchu ve studiu je u těchto rodin vnímáno jako mnohem větší než u rodin s vysokými příjmy. Důsledkem jsou méně příznivé podmínky pro formování aspirací na dosažení vysokoškolského vzdělání právě tam, kde se nalézá mnoho potenciálních talentů.

… nalákejme je na peníze

Systém finanční pomoci studentům i při snaze učinit jej fiskálně co nejvíce neutrálním bude něco stát. Fiskální omezení státního rozpočtu nás nutí přemýšlet i o možnostech toho, jak do finanční pomoci studentům zapojit soukromé zdroje. Podniková stipendia a placený výkon stáží ve firmách by mohly zejména u technických oborů (dlouhé zaučení) zvýšit kvalitu i uplatnitelnost absolventů. Spolupráce vysokých škol a firem založená na daňových motivacích by mohla pomoci propojení světa podnikání se světem akademickým. Studenti, kteří by se připravovali na akademickou dráhu, by byli již v době studií zapojeni do výzkumu ve společných výzkumných projektech firem a škol. Studenti, kteří by se připravovali na výkon profese, by kromě „akademických znalostí“ získávali i klíčové kompetence na stážích u zaměstnavatelů.

Účinným systémem finanční pomoci studentům můžeme tedy dát šanci domácím talentům, napomoci těsnějšímu propojení vysokých škol a průmyslu a konečně stimulovat příliv nadaných studentů ze zahraničí. Předvídat, co z toho se podaří, je troufalé. Jedno je však jisté.

Demokratickému chování se pořád učíme. Proto budou v reformních výsledcích hrát klíčovou roli i média. Záleží totiž na tom, zda v debatě o reformách vzdělávání budou média světy intelektuálů a manažerů ještě více rozdělovat, nebo se věcnou a klidnou debatou pokusí o jejich usmíření. Stálo by to za to.

VZDĚLÁNÍ
V novém seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.

O autorovi: SimonaWeidnerová, Je výkonnou ředitelkou Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. Dlouhodobě se věnuje odstranění ekonomických nerovností v přístupu k vysokoškolskému studiu, daňovému zvýhodnění výzkumu a vývoje a spolupráci univerzit a firem. Založila Platformu osobností na podporu reforem.

Reformy bolí. Tak se to obvykle říká. Zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Ale jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Pokud si chceme zachovat důvěru obyvatel i investorů, musíme se opřít nejen o vyrovnané rozpočty, ale i o udržitelný růst podpořený konkurenceschopností, který dovolí přiměřené zvyšování životní úrovně a kvality života. Zatím se často přehlíží, že právě v relativní ztrátě konkurenceschopnosti tkví dnešní hluboké problémy jižních států eurozóny i mnohých dalších zemí. Ty se snaží dohnat vyspělé země nikoliv růstem produktivity, ale hlavně výší příjmů a benefitů financovaných na dluh.

Letošní zpráva Banky pro mezinárodní platby (BIS) odhadla metodou tzv. reálných směnných kurzů vývoj mezinárodní cenové konkurenceschopnosti států eurozóny od roku 1999 a dospěla k zásadnímu závěru. V posledním desetiletí rozvoj v Německu či Finsku, založený na růstu produktivity, inovacích a snížení nákladů, mezinárodní cenovou konkurenceschopnost zvýšil či ji zachoval (Francie, Rakousko). Naopak krátkozraké zvyšování mezd, penzí a jiných benefitů (jakož i relativní růst ceny spotřebního koše) podpořené snadnou dostupností levných úvěrů podlomilo o deset až dvacet procent mezinárodní cenovou konkurenceschopnost Portugalska, Řecka, Španělska a Irska. Pochopitelně klesla i jejich přitažlivost pro investory. Použijeme-li ukazatel reálných směnných kurzů na Českou republiku, pak i přes kolísavost kurzu koruny také vidíme určitou relativní ztrátu národní konkurenceschopnosti. Tu je třeba v budoucnu zastavit.

Varování z jižního křídla eurozóny

Nedávno vydaná zpráva o plnění evropské lisabonské strategie publikovaná Světovým ekonomickým fórem (WEF) dobře dokumentuje faktory necenové konkurenceschopnosti v porovnání států EU, USA a Číny. I v této metrice státy jižního křídla eurozóny (Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko) nejenže své vyspělejší evropské konkurenty nedohánějí, ale propadly dokonce i za východoevropské státy. Mohou za to nedostatečně vymahatelné zákony, neefektivní stát, špatné podmínky pro podnikání, nepružný pracovní trh, ale i nízká kvalita vzdělání a inovací. S tím kontrastuje nepoměrně efektivnější stát v malém, vzdělanostně i inovačně zdatném Finsku s rozvinutými institucemi, pružnějším pracovním trhem a vymahatelnými zákony, snižujícími korupci. Dobře ve faktorech globální konkurence obstálo i Německo.

Ani Finsko či Německo se krizi nevyhnuly. I když v mnohých směrech představují v EU případy „nejlepší praxe“, chtějí-li obstát v celosvětové soutěži, i ony musí některé své instituce do budoucna změnit. „Nejlepší praxi“ sice pro nové členské státy EU představuje v řadě faktorů i Česko, ale to je pro budoucnost nízká laťka. Je před námi mnoho práce na zefektivnění státu, zachování dobrých podmínek pro rozvoj soukromého podnikání, pro vznik inovací, zlepšení vzdělání a zefektivnění pracovního trhu.

Chtějí-li podniky během krize udržet svou konkurenceschopnost, rychleji opouštějí neefektivní programy, obnovují své produkty mířící na budoucí poptávku amodifikují technologie, jinými slovy procházejí urychlenými strukturálními změnami. Tato tržní reakce vyvolává změny v nárocích na dosavadní i budoucí zaměstnance, jež se odrážejí i v situaci na pracovním trhu, který je v různých zemích nastaven odlišně.

Evropa a zpružnění trhu práce

Evropské státy se po předválečných zkušenostech spontánně shodly po válce na rozvoji unikátního „evropského sociálního modelu“. Vznikl tak rigidnější pracovní trh podpořený silnější sociální sítí (což v některých případech nabylo podoby sociálně tržního hospodářství). V padesátiletém vývoji však postupně vykrystalizoval nikoliv jeden homogenní systém, nýbrž čtyři typy sociálních modelů úpravy pracovního trhu, zaměstnanosti a sociálního zabezpečení: model anglosaský, kontinentální, středomořský a severský. Základními rozdíly mezi těmito modely jsou úroveň jejich účinnosti (tj. dostatečnost motivace jednotlivce k hledání zaměstnání) a spravedlnosti v přístupu k jednotlivcům v rámci modelu (tj. snížení rizika chudoby).

Už dávno před krizí bylo zřejmé, že zejména středomořský model (odrážející společné charakteristiky středomořských států) a zčásti i kontinentální model se vyznačují relativně nižší účinností, což je příčinou vzniku reálných rigidit na pracovních trzích (zejména v oblasti zákonné ochrany zaměstnanců), které ve svém důsledku vedou k relativně vyšší míře nezaměstnanosti.

Anglosaský a severský model (tzv. model flexicurity, spojený se státem podporovaným doškolováním a přeškolováním) jsou účinnější a generují při existenci konkurenceschopných společností v nepředlužených zemích relativně vysokou míru profesní mobility a růstu produktivity v době růstu, ale i v době strukturálních změn. V době ekonomické recese je to významná přednost.

Oproti tomu kontinentální varianta evropského modelu, typická pro Francii a Německo, odkládala dopady krize (ochranou dosavadního zaměstnání i velkorysou státní podporou tzv. Kurzarbeit, která se např. v Německu prodloužila až na 24 měsíců), odkládala většinou i možnost propouštění a rekvalifikace reagující na strukturální a inovační změny. Na druhé straně se nepopulární německé sociálnědemokratické reformy pracovního trhu Harz snažily probudit z letargie Němce žijící pohodlně z příspěvků v nezaměstnanosti. Předností Německa je však – jak jsme již viděli – potenciál jeho kvalifikovaných pracovníků a mezinárodně vysoce konkurenceschopných podniků, které se opět prosazují v oživujícím se mezinárodním obchodě.

Odeznívající recese vyvolává takřka ve všech oblastech ekonomiky zvýšený tlak na hledání účinných řešení; to by v případě pracovního trhu, zaměstnanosti a sociálního zabezpečení mohl být právě přechod k prvkům některého z účinnějších sociálních modelů. Mělo by jít o modely, které na rozdíl od kontinentálního a středomořského modelu nejsou zaměřeny na ochranu konkrétního pracovního místa jednotlivce, ale na ochranu a podporu celkové zaměstnanosti.

Mezi opatření, která napomáhají pružnosti, se řadí legislativní úpravy zákoníku práce (lhůty a podmínky výpovědí, snadnost nabírání nových zaměstnanců, možnosti zkrácených úvazků či práce na dobu určitou, fond pracovní doby) i další opatření a programy, jež podporují zvyšování kvalifikace, mobility a aktivity.

Flexibilní trh práce umožňuje rychlé přizpůsobení měnícím se podmínkám ekonomiky a proměnlivému exportu, významným způsobem zmenšuje hloubku ekonomického propadu za předpokladu konkurenčního prostředí mezi firmami a schopnosti reagovat.

Světová ekonomika si povede lépe

Globalizace výnosů a rizik neuchránila před hlubokým zpomalením či poklesem žádný sektor ani teritorium, ale podle nedávné předpovědi Mezinárodního měnového fondu si letos světová ekonomika povede lépe. Růst globálního HDP by mohl dosáhnout 4,6 procenta. Ke zlepšení předpovědi přispělo silné oživení v Asii a zlepšení poptávky ve Spojených státech.

Česká republika patří mezi vysoce exportně angažované země, neboť poměr exportu k HDP u ní činí přes 80 procent, přičemž více než 30 procent exportu míří do mezinárodně konkurenceschopného Německa. Nemáme-li zmeškat příležitost vrátit se mezi přední evropské země s výkonnou ekonomikou a vysokou kvalitou života, musíme se v nadcházejících letech „opřít o obě nohy“ – tj. obnovení vyrovnaných veřejných rozpočtů nesmí podvázat rozvoj konkurenceschopnosti.

Zvýšení konkurenceschopnosti, s níž zatím podle zahraničních žebříčků nedopadáme nejlépe, bude vyžadovat prozkoumání řady dynamických, ale Česku kulturně i teritoriálně vzdálených trhů i prosazení řady nepopulárních opatření.

Volby nicméně ukázaly, že naši občané k tomu mají vůli a že nechtějí jít cestou letargie a krátkozrakých výhod.

O autorovi: Michal Mejstřík, Promoval v roce 1975 na VŠE, rok 1990 strávil na London School of Economics. Poté stal docentem a roku 1993 zakládajícím ředitelem IES. V té době také spoluzakládal CERGE. Od roku 1997 je profesorem bankovnictví a podnikových financí. Je členem neformální sítě osobností podporujících reformy POPR.