Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Bez reforem to však bude bolet víc. Česko má přitom ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?

Jestli si chce Česká republika alespoň udržet svou životní úroveň, nemůže si vystačit s postavením dodavatele méně kvalifikované práce. Musíme opustit pozici rozvojové země a stát se zemí rozvinutou se všemi parametry – i za cenu přesunu málo kvalifikované práce mimo republiku. Jsme teď ve výhodné pozici zařadit semezi vyspělé země a nesmíme tu šanci propást. Že jsme malá země? Jsme přece srovnatelní s Finskem, Švédskem, Izraelem, Tchaj-wanem či Singapurem.

Naší výhodou byla levná práce. Už není

Dynamicky rostoucí ekonomiky v Asii a Latinské Americe jsou schopny nabídnout přitažlivé podmínky pro technologicky náročné investice, stále silněji pronikají i do segmentů s vyšší technologickou náročností. Jejichmotivace dohonit Západ je mnohem silnější než naše. Zároveň produkují vysoce vzdělané odborníky. Demografický vývoj jde proti nám. Vždyť Čína má 25 procent lidí s vysokým IQ – a Indie 28 procent. To je dohromady více lidí než celá populace Severní Ameriky. Tyto zeměmají více talentovaných dětí než USA všech dětí. V Číně ročně absolvuje vysoké školy několikanásobně více studentů (6 milionů) než v Evropě (2,5milionu). Pokud jde o počty na technických vysokých školách, je to ještě větší rozdíl -v Číně technické obory zkrátka „letí“. Budeme některé z jejich talentů potřebovat.
Česko nyní ztrácí řadu konkurenčních výhod, které nám pomáhaly růst v minulosti. Jsme jednou z nejdražších rozvíjejících se zemí. Jsme z hlediska ceny práce čtyřikrát dražší než Čína, dvakrát než země Balkánu a o polovinu dražší než Slovensko či Polsko.
Proto musíme hledat jiné výhody – nabídku jedinečného, soustavně inovovaného zboží a služeb. Globální trh práce nás vystavuje stále více konkurenci nových center mimo „západní svět“, jejichž politický význam roste. Zároveň klesá podíl výrobních amontážních činností, na významu nabývají služby a znalosti.

Na méně rozvinutém břehu

V České republice nám velmi chybí dlouhodobá vize rozvoje. Proto máme takové problémy při prosazování reforem, které mají zajistit prosperitu země a umožnit občanům kvalitní život. Vize -představa, kam chceme směřovat – nám umožní jednotlivé reformy, o kterých na tomto místě psali přední odborníci, vnímat ve vzájemných souvislostech. Česká ekonomika rapidně rostla v letech 2003-2008. Masivní příliv přímých zahraničních investic pomohl Česku vytvořit 130 tisíc nových pracovních míst. Průmysl byl náš nejrychleji rostoucí sektor, jehož podíl na celkové zaměstnanosti byl v roce 2008 nejvyšší mezi všemi státy EU. Investiční pobídky vedly především ke vzniku průmyslových podniků s výrobními a montážními linkami (z celkového počtu to bylo 99 procent v roce 1999 a ještě 76 procent v roce 2007). Přestože šlo o silné investice, z hlediska konkurenceschopnosti v nich byl jeden háček: směřovaly převážně do oborů s poměrně nízkými nároky na znalosti zaměstnanců (automobilový průmysl, elektrotechnický, strojírenství, plastické hmoty). Stali jsme se tak součástí významného trendu přesouvat tyto typy výrob a služeb z nejvyspělejších zemí do zemíméně vyspělých.
Potíž je v tom, že jsme se ocitli na té „méně rozvinuté“ straně. Měli jsme k tomu dostatečně kvalifikovanou pracovní sílu a ekonomický růst v cílových trzích českých exportérů, zejména v západní Evropě, byl pro naši expanzi dostatečně silný. Byl to snadný úspěch. Obrácenou stranou našeho úspěchu se stala silná závislost na exportu dílů, které výrobci ve vyspělejších zemích dávali dohromady. Důsledkem tohoto preferování investic do méně náročných odvětví je malý „tah na branku“ v oblasti inovací, malý zájem o výsledky výzkumu ze strany podniků, snížení náročnosti studia na všech úrovních škol, a tudíž i nedostatečná podpora kvality školství a výzkumu. Intenzivní investice do práce nepřispěly znalostem.

Šťastný (?) nový svět

Zároveň však úspěch investic s nízkou přidanou hodnotou pomohl přesvědčit investory, že je zde prostor i pro operace s vyšší přidanou hodnotou. Na to je však třeba reagovat rychle a rozhodně a dokončit klíčové změny ve vysokém školství a ve výzkumu a vývoji.
Je třeba chápat kontext, ve kterém se reformy, které musíme udělat, odehrávají. Exponenciála vývoje technologií je ohromující. Pro názornost uvádím: v roce 1984 existovalo na světě 1 000 počítačů. V roce 1992 již jeden milion, v roce 2000 jedna miliarda. Letos jsou na webu připojeny dvě miliardy lidí. 500 milionů registrovaných uživatelů sociální sítě Facebook by vytvořilo třetí nejlidnatější zemi světa. Googleměsíčně zaznamená 31 miliard dotazů, v roce 2006 to bylo „jen“ 2,7miliardy. Tranzistor, základní stavební jednotka digitálního věku, byl vytvořen před šedesáti lety. Dnes připadají miliardy tranzistorů na osobu a jeho cena je jedna stomiliontina haléře. Na internetu je kompletní lidský genom. Šaty, léky i motorový olej mohou být vytvořeny biologickými organismy. Deset špičkových povolání před šesti lety ještě neexistovalo. Věda dnes udělá více objevů za rok než nedávno za desetiletí.

České školství: relikt průmyslové éry

Nová ekonomika je globálně propojená, rychle se měnící, s rostoucím důrazem na znalosti a dovednosti pracovníků. Práce se přesunuje tam, kde může být daný úkol nejlépe proveden. Jsme schopni v tomto světě konkurence obstát?
Naše školství je stále produktem průmyslové éry, spíše než podnikatele a tvůrčí pracovníky vychovává řadové zaměstnance. Naši studenti nemají dostatečnou možnost pracovat se špičkovými technologiemi a vyzkoušet si, jak své znalosti využijí v podnikové praxi. Tyto standardy je proto třeba zabudovat do osnov. Bez matematiky to nepůjde. Je zcela zásadní řádně dokončit započatou reformu vysokých škol! To znamená nový způsob financování, diverzifikaci vysokých škol, podporu kvality místo masovosti, otevřenější a dynamičtější řízení vysokých škol. Reforma započala a nesmí se zastavit. Máme jedinečnou šanci financovat ji ze strukturálních fondů Evropské unie.

Bez vize to nepůjde

Je nutné zavést chybějící články v systému podpory inovací. České výrobky musí v příštích letech soutěžit na světových trzích kvalitou a nikoli cenou. Naší nadějí jsou malé české inovativní podniky, přinášející unikátní know-how, postavené na výsledcích výzkumu. K tomu potřebujeme zejména finanční prostředky (fondy na podporu inovativního podnikání). Bytostným zájmem České republiky je přilákat kvalitativně náročné zahraniční investice, které přijdou, půjdeme-li jim naproti vynikajícími výsledky v technologiích a nabídkou kvalifikovaných odborníků.
Přechod na tuto „znalostní“ ekonomiku je jediný způsob, jak zajistit našim obyvatelům do budoucna odpovídající kvalitu životní úrovně či hospodářský a sociální rozvoj. Musíme dokončit reformy a poté významně investovat do rozvoje znalostního trojúhelníku (vzdělávání, výzkum, inovace) a ukázat skutečný potenciál naší vědy. To je šance, aby ČR byla vnímána jako vyspělá a konkurenceschopná ekonomika.
Neschopnost se na této vizi dohodnout a stát za ní se může ukázat jako hlavní překážka, která nám zabrání využít příležitost nejen se přizpůsobit, ale také mít prospěch z převratných technologických, sociálních a politických změn.
Žijeme ve výjimečné době – naše schopnost využít této příležitosti bude mít dopad na kvalitu života celých generací.

Miroslava Kopicová Vystudovala obor výchova a vzdělávání dospělých na Univerzitě Karlově. Byla dvakrát ministryní školství (v letech 2006 a 2009-2010). V rámci předsednictví EU předsedala Radám ministrů pro vzdělání, konkurenceschopnost, mládež a sport. Je členkou Rady pro reformu vysokoškolského vzdělávání.

VIZE Poslední díl seriálu, v němž psaly osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Příští sobotu začíná nová série článků o tom, jak Českou republiku ovlivní podzimní senátní a komunální volby.

Český paradox: vysokoškoláků sice každým rokem skokově přibývá, ale těch, kvůli kterým se počty škol původně navyšovaly, se nedostává. Řeč je o technických inženýrech. Naopak ekonomů a humanitně vzdělaných lidí je příliš. Budoucí vláda proto plánuje změny. Budou velké a některé prý budou bolet – třeba povinná maturita z matematiky nebo placení školného. „Lepší příležitost k reformám už ale nebude,“ hodnotí odstupující ministryně školství Miroslava Kopicová

Když se minulý víkend sečetly volební lístky a většinu z nich získala pravice, bylo jasno: zemi čekají rozsáhlé reformy. Neubrání se jim ani školství. „Zatímco bylo totiž v posledních měsících tématem číslo jedna zadlužení státu, nyní to bude hrozba ztráty konkurenceschopnosti,“ vysvětluje Miroslava Kopicová, která se kromě ministerstva školství angažuje také v organizaci POPR. To je skupina odborníků, která spolupracovala s Topolánkovou i Fischerovou vládou a nyní nabízí své plány i Petru Nečasovi.

Podle skupiny, v níž zasedají ekonomové, průmyslníci, politologové i akademici, už se totiž nelze spoléhat jen na daňové prázdniny a levnou pracovní sílu. To už zahraniční firmy neosloví. „Stali jsme se nejdražší ekonomikou v regionu. Jsme čtyřikrát dražší než Čína a dvakrát dražší než země Balkánu,“ podpořila své tvrzení čísly Kopicová.

Dosavadní životní úroveň proto nebude možné udržet bez kvalitnějšího školství, výzkumu a průmyslových inovací. Česko se podle ní musí přeměnit z levných montážních závodů na výzkumnou velmoc. A stejně jako bohaté západoevropské státy začít přesouvat hůře placené manuální práce dál na východ.

Školné a nutné investice do výzkumu

„Musíme přepsat mapu českého školství,“ podporuje Kopicovou další člen POPRu – sociolog Petr Matějů. Univerzit bude podle něj méně, budou ale kvalitnější. Školy se totiž rozdělí na výzkumné, vzdělávací a profesní. V oblasti aplikovaného výzkumu budou spolupracovat s firmami. „Průmysl už prostě nebude moct jen tunelovat školství tím, že si odebere absolventy. Bude muset přispět i na jejich výchovu,“ popisuje nutné změny Matějů.

Navíc studium už nebude zadarmo. Školné ostatně doporučuje vládě Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). „České vysoké školy jsou příliš těžkopádné a uzavřené. Žijí jen z peněz, které jim posílá stát, a to podle toho, kolik studentů zasedá v přednáškových sálech. Nic je tak nemotivuje zlepšit kvalitu výuky,“ říká americký expert Thomas Weko z OECD.

Nyní jsou dveře k zavedení školného otevřené. Platit by se mělo začít zhruba za tři roky, jeho výše se bude lišit podle oboru. Studia humanitní budou pravděpodobně levnější než studia medicíny či techniky. Cena se bude pohybovat mezi pěti až deseti tisíci korunami za semestr. Týkat by se to ovšem mělo jen těch mladých lidí, kteří na univerzity nově nastoupí. Stávajících vysokoškoláků se změna nedotkne.

Končící vláda premiéra Jana Fischera už půdu pro školné připravila: jednomyslně schválila systém studentského spoření, grantů a půjček. Právě tím pravicové strany zavedení školného podmiňovaly. Návrh vypracoval právě Petr Matějů a vládě ho předložila ministryně školství Miroslava Kopicová.

Navržené reformní řešení se nám líbí. Dnes se nabídka vzdělání skutečně ne vždy protíná s poptávkou. Například po technických inženýrech je obrovský hlad. Není proto ani tak velký problém vybudovat v Česku nějaké inovační centrum, daleko složitější je ho pak naplnit kvalifikovanými lidmi,“ zhodnotil marketingový ředitel mladoboleslavské škodovky Radek Špicar.

Kromě školného by ale zavedl ještě jednu povinnost: školy by podle něj měly pravidelně zveřejňovat míru uplatnitelnosti svých absolventů – tedy na jakých místech pracují a jaký berou plat.

Povinná maturita z matematiky

Reformy ale nezasáhnou jen univerzity. Změny nastanou i na školách základních a středních. Stále se například počítá s projektem státních maturit. „Musí skončit praxe, kdy může mít maturitu prakticky každý,“ říká Kopicová. Jednotná zkouška podle ní naprosto přirozeně vyřeší nedostatek lidí ochotných pracovat manuálně. Kromě toho pomůže zmírnit problém s nedostatkem studentů technických škol.

Do budoucna totiž projekt počítá s povinnou zkouškou z matematiky. „Je to jediný způsob, jak získat vysoce specializované technické odborníky. Pokud se znovu nebude klást důraz na matematiku a fyziku už na základní a střední škole, na technické školy se sice možná přihlásí víc zájemců, studium ale nakonec většinou nedokončí,“ souhlasí personalistka společnosti ČEZ Hana Krbcová.

Skupina, která se nazývá Platforma osobností na podporu reforem, zkráceně POPR, chce politikům říci, aby nezapomněli na školství. To má podle nich velké problémy, například produkuje málo absolventů technických oborů.

Člen POPRu, poradce Svazu průmyslu pro hospodářskoupolitiku ředitel pro vnější vztahy společnosti Škoda Auto Radek Špicar v Ozvěnách dne řekl, že POPR vnímá jako volné sdružení osob, kterým není lhostejné to, jak málo práce se za 20 let odvedlo na poli reforem. „Poněkolikáté doufají, že konečně budeme mít vládu, které si reformy vezme za své.“

Poslankyně ČSSD Vlasta Bohdalová se také vyslovila pro reformu školství, ale připomněla, že byla nastavena v roce 2005 novým školským zákonem, který uvedla vláda ČSSD. „První, co udělala pravicová vláda po volbách v roce 2006, zrušila státní maturity,“ uvedla Bohdalová. „Všechno bylo připraveno reformovat se mělo, ale neudělalo se nic, protože věci nebyly údajně připravené.“

Poslankyně Vlasta Bohdalová a poradce Svazu průmyslu pro hospodářskoupolitiku Radek Špicar diskutovali v Ozvěnách dne na téma změn ve školství

DOWNLOAD (STÁHNOUT)

Zvýšit atraktivitu technických oborů

Bohdalová podpořila zvýšení nabídky technických oborů nejen ve vysokém školství, ale i na středním stupni včetně učebních oborů.

S tím Špicar souhlasil. „Česká ekonomika je založena na průmyslové výrobě a průmyslu absolventi středních odborných škol i vysoce kvalifikovaná pracovní síla.“ Chybí nám určité měkké nástroje, které by jemně motivovaly mladé lidi ke studiu technických oborů.

Bohdalová zalitovala, že ze základních škol vymizely předměty jako technické práce a další, kdy děti nevědí, jak řemesla fungují, a proto o ně nemají zájem. „Začala bych už tady. Přimluvila se také pro motivační stipendia od firem a podniků.

Podle Špicara jsou problémy v komunikaci mezi školami a univerzitami a označil to za velkou bariéru v budoucí konkurenceschopnosti české ekonomiky. „Příliš se toho nepodařilo ani vládě, vzpomeňme na Bílou knihu ministra Lišky, avšak byla shozena ze stolu, a to je špatně.“